„Máma jo, táta jo, Thea ne,“ říká Thea, podává mi jahodu a jde trhat další.

A mně tečou slzy.

Rychle je utírám, aby si ničeho nevšimla. Uvnitř to ale strašně bolí. Loni jsem jí totiž, když je chtěla jíst, slibovala, že si je za rok dá. Jenže je stále nesmí. Kvůli chemoterapii má nízkobakteriální dietu a to mimo jiné znamená, že nesmí jíst nic, co se nedá oloupat.

„Ty bys chtěla ochutnat jahody?“ ptám se. „Budeme doufat, že příští rok už to půjde, jo?“

Snažím se být pozitivní. Už neslibuju. O to víc ale doufám, že příští jaro bude mít pusu jen od jahod.