„Můžu mít možná trošku drzý dotaz?“ přišlo mi do zprávy před pár dny. „Mám kamarádku, která má roční holčičku s leukémií. Chtěla bych oběma udělat Vánoce o maličko hezčí. Poradíte mi, co člověka v takové situaci nejvíc potěší?“

Polykám slzy a odpovídám: „Za mě to, co jste právě udělala, je úplně to nejvíc, co jim můžete dát – tu starost, lásku, zájem a péči.“ Ale protože mi bylo jasné, že paní Simona bude chtít i konkrétní radu, navrhuju, že to můžu zkusit zjistit, protože mi prozradila, že mě maminka holčičky sleduje. Jsem šťastná, že můžu pomoci, a vracím se do doby Mise nový domov. Těším se, jak budu nenápadně zjišťovat, co by aspoň na chvíli dalo rodině zapomenout na bolest, kterou prožívají.

„Jak se maminka jmenuje? Píše mi hodně maminek z Motola, tak se podívám na její profil a pak vymyslím nějakou historku, proč jí píšu,“ navrhuju spiklenecky.

Když profil otevřu, vím během vteřiny, co holčičce i mamince udělá radost. „Věříte na vánoční zázraky?“ ptám se a běhá mi z toho mráz po těle.

„Nechápu, jak je to možné, ale dneska ráno mi tahle maminka psala, že koupila Albi tužku a jednu knížku a že další bude dokupovat časem.“ Mezi řádky vyplyne, že na další v současné chvíli nejsou peníze.

Tohle nebyla náhoda.

Tohle musel zařídit Ježíšek.

A protože jsou Vánoce a my dostali od Albi knížky, domluvila jsem se s Theou, že jednu pošleme Sofince i my.