Dávat si na dovolené budík, pokud zrovna nespěcháme na autobus, mi přijde jako zvěrstvo. O něco větší ale je, když vás vzbudí paprsky slunce a z jejich úhlu je jasné, že rozhodně není brzy ráno.

„Půl dvanácté!“ vyjekla jsem, jako by to ještě něco mohlo změnit. Naplánovaný trek tedy asi nehrozí. Navrhuji výlet na skútru, ale ten se změní ve výměnu názorů. Zatímco já si z naší bouračky na Kosu pamatuji až tamní nemocnici a mám z toho spoustu velmi vtipných historek, Martin má v živé paměti mé bezvědomí a zapadlý jazyk.

Na recepci se ale dozvídáme, že existují jen tři varianty – jít po silnici, která je hodně klikatá, jezdí po ní hodně aut a pro turistiku zrovna není ideální, jít džunglí a seznámit se tak se zdejší faunou, anebo jet na skútru. Vyhrává skútr. Na zapadlý jazyk je při vyslovení slova „had“ rázem zapomenuto.

O pár minut později se zdá, že o svou radost přijdu. Martinovi jsou totiž zdejší skútry malé. Kolena má tak vysoko, že nedokáže otočit řídítky. Varianta je tedy jediná. Budu řídit já.

Zopakuji si základní tlačítka a snažím se vytěsnit, jak jsme na Filipínách s Hankou okusily, jaké to je, když Rossi položí motorku… Teda skoro. Už v první zatáčce je ale jasné, že moje pozornost bude následující hodinu upřená úplně jinam. V Malajsii se totiž jezdí vlevo a pro nás ženy, které si musíme nejprve jasně uvědomit, která ruka je vlastně pravá a která levá, je to podobně složité jako ráno vybrat správné boty.

Naštěstí stačí chvíle a začínám se orientovat. Důležité je troubit do prudších zatáček a být ohleduplný. Malajci jsou neuvěřitelně spořádaní, pravidla dodržující a tolerantní řidiči a zatím mě nikdo nepočastoval žádným sprostým slovíčkem, takže můj slovník malajštiny zůstává o toto téma ochuzen.

Z přemýšlení o tom, že by sem Dan Ťok mohl jet na stáž na téma „Jak mají vypadat silnice“, mě vytrhne fakt, že vzbuzujeme nemalou pozornost. Jednak zdejší (Malajsie je z velké části muslimská země) asi nejsou moc zvyklí na to, že (z jejich úhlu pohledu) poloobnažená žena vůbec řídí skútr, a jednak za mnou můj stodesetikilový spolujezdec se svýma skrčenýma nohama vypadá jako Josef Váňa, když jede Velkou pardubickou.

Pokud se říká, že i cesta může být cíl, pak tentokrát to platilo beze zbytku. Tím ale nechci tvrdit, že by výhledy na čajové plantáže, které nás čekaly, nestály za to. Naopak. Rozhodně jedna z fotek, která bude zdobit mou cestovatelskou zeď v pracovně, bude právě odtud.

Skútr jsme odevzdali v pořádku a na večeři už jsme šli po svých. Po včerejší zkušenosti jsme se rozhodli změnit repertoár a vybrali indickou restauraci Restoran Kumar. Neprohloupili jsme. Butter chicken, dhal a naan z tandoorové pece byly úžasné a pokud se někdy objevíte v Cameron Highlands, rozhodně doporučuju alespoň jednou zajít právě sem.