Další probdělá noc se nesla v duchu otázek z ČR, zda jsme v pořádku. Nejdřív jsme vůbec nechápali, proč bychom neměli být. Je sice pravda, že při teplotě pod 18 stupňů už vykazuji známky omrzlin, ale tolika lidem, aby z toho byla národní panika, jsem to nepsala.

O pár minut později se ukázalo, že v jižním Thajsku řádí tropická bouře Pabuk a míří směrem do Malajsie… Mno, řeknu to asi takhle. Na Filipínách jsem zažila tajfun a mám odtud dvě jizvy (jednu z džungle, jednu z bouračky), v Řecku mi při bouračce zapadl jazyk, mám jizvu na noze a okusila jsem nemocnici à la Hippokratés, ze Stubaie mám vyvrknutý kotník a palec u ruky, v Egyptě jsem si po nárazu hlavou do lodi hnula s páteří, loni ve Vietnamu jsme zažili záplavy a před měsícem jsem si skřípla prst v dětském zábavném parku v Německu, takže mě to vlastně ani nepřekvapilo… Prostě Zážitek nebo nic…

Ráno (kromě toho, že jsem se opět nevyspala) se informace o tropické bouři mířící naším směrem potvrdila už při pohledu z okna. Znalým okem jsme ale zhodnotili, že je to zatím jen svěží tropický deštík, a náš průvodce, kterého jsme si najali na trek džunglí, se netvářil, že by se mělo přihnat něco vážnějšího. Ostatně je tady monzunové období, takže jen blázen (a někdo, kdo si musí před odletem obarvit hlavu a pak nestíhá balit) by se slejvákem nepočítal.

Spolu s dalšími šesti lidmi jsme vylezli na korbu Land Roveru a vyrazili směrem za zážitkem. Pro Martina, s jeho fobií z hadů, obrovským. Uklidnilo ho snad jen to, že jsme tam nebyli sami a průvodce tvrdil, že hada neviděl už roky. S laškovným úsměvem ve chvíli, kdy se Martin vzdálil, pak dodával, že jeho koníčkem je hady chytat a naposledy nějakého viděl, když ho jeho kamarád přinesl zakousnutého do své vlastní ruky. To je mé tajemství, které se Martin nikdy nesmí dozvědět. Jinak budu tvrdit, že je to kampaň.

Procházka džunglí trvala asi hodinu a připomínala spíš hru na to, kdo bude mít nejčistší boty. Promáčená půda se totiž pod každým povážlivě prohýbala a nikdo nechtěl skončit jako král v pohádce Sůl nad zlato. Kdo vyhrál, nevím, zato vím naprosto bezpečně, kdo prohrál. Vypadalo to, že mám pevnou půdu pod nohama. A ono ne.

Při návratu jsme zastavili na jedné z mnoha čajových plantáží, kterými jsou zdejší kopce proslulé. Navštívili jsme i místní továrnu na výrobu čaje, kde mi Martin několikrát neopomněl zdůraznit, že to smetí, které se nachází pod strojem na zemi, je přesně to, co já piju nejraději, tedy čaj Pigi od Jemči. No, má pravdu minimálně v tom, že zdejší čaj chutnal opravdu jinak. A protože Malajci čaje vypijí tolik, že ho navzdory plantážím pokrývajícím celé okolní kopce téměř nevyvážejí, koupili jsme si nějaký domů, aby ho mohly ochutnat i návštěvy.

Cestou zpátky jsme měli pocit, že naše pláštěnky nejsou ještě dost promáčené, a tak jsme se rozhodli, že se necháme vyhodit v půli cesty. Nejprve jsme zapadli do místní restaurace, abychom si dali čínské nudle. Není to protimluv – zdejší kuchyně se v podstatě skládá z indické, čínské a jejich různých kombinací. Nudle nebyly špatné, ale nutno podotknout, že později velmi výrazně zrychlily náš krok směrem zpět do ubytování a dost možná jsme i trhli místní rekord v přechodu treku č. 4.

Po vyprání bot i oblečení jsme večer vyrazili do města. Tanah Rata je jakýmsi ekvivalentem našeho Špindlu. Kdysi ospalé městečko objevilo kouzlo turismu, a tak se ho snaží co nejvíc zužitkovat. To má své nevýhody (velké hotelové komplexy tu rostou snad rychleji než čaj) i výhody. Díky tomu jsme v Lonely Planet (nedám na něj dopustit) objevili úžasnou kavárnu.

Já neodolala své asijské klasice – mango fresh a hot lime tea, Martin si dal kafe a apple pie. Mango fresh asi nemusím představovat, ale lime tea je horký nápoj z něčeho, co připomíná limetku, jen je to asi o dvě třetiny menší. A je to něco, na čem ujíždím pokaždé, když se ocitnu v této části světa.

Co jsem ale nečekala, bylo, že si v 1 600 m n. m., tedy přibližně ve výšce Sněžky, dám jahody natrhané na zdejší farmě a budou nejlepší, jaké jsem kdy jedla.