Když před dvěma dny přiletíte z druhého konce světa, tak se na čtyři hodiny v autobuse úplně netěšíte. Navíc tím, že už jsem v Asii leccos projela, nemám o místních autobusech valné mínění. Jenže pak přišel šok.

Nejenže autobus už zvenku, kde byl nápis Free WiFi, dával najevo, že bude silnou konkurencí Jančurovým žluťákům (já o nich jen slyšela, v ČR se podobným typům dopravy snažím vyhýbat ), ale při příchodu dovnitř bylo jasné, že je hravě strčí do kapsy. V jedné řadě byla jen tři křesla, která připomínala první třídu u lepších leteckých společností než je Travel Service.

Já se uvelebila do toho svého a během pár minut jsem nevěděla o světě. Vzbudila mě až přestávka a oznámení, že v síťce před námi jsou igelitové pytlíky, které máme v případě potřeby použít. Kdo bude zvracet mimo, zaplatí 300 ringgitů, což je v přepočtu asi 1 800 Kč. Cesta, která nás čeká, je totiž plná zatáček a nejeden pasažér už to nezvládl.

My, co jsme dětství strávili na řetízkáči, ale máme zřejmě odolné žaludky, takže jsme cestu bez ztráty čehokoli přežili a po čtyřech hodinách dorazili do cíle.

Cameron Highlands je horská oblast v nadmořské výšce kolem 1 500 m n. m. v severní části Malajsie a při vystoupení z autobusu a pohledu na sloup, který ukazoval 18 stupňů, mi okamžitě došlo, co se z mého seznamu při hektickém balení vypařilo. V duchu jsem začala přemítat, jestli mám nějaké oblečení do počasí horšího než „já umřu vedrem“, a zjistila jsem, že jen to, co jsem měla na sobě v letadle. Naštěstí tam se vždycky navleču hodně, takže něco málo se snad najde.

Náš Father's Guesthouse Resort (mimochodem dala jsem jim 10 bodů z 10) se nacházel pouhý kilometr svižné chůze od zastávky, takže o půl hodiny později už jsem si navlékala další oblečení s pocitem, že tady následující dva a půl dne přežiju. (Kdo mě zná, ví, že nepřeháním.)