Náš odlet byl typicky hektický. Jsem dost ráda, že mám seznamy „na víkend v Evropě“, „na hory na tři dny“, „na týden potápko u moře“ a ten nejdůležitější „na měsíc s batohem“, protože za hodinu a půl si obarvit hlavu, dojet nakoupit a zabalit byl i se seznamem nadlidský výkon. Jen moje černé čelo vyvolalo na letišti zdvižené obočí u dvou celníků a můj batoh vážící 11,2 kila zase u mě strach, že jsem asi v seznamu přeskočila pár řádků. A o tom, že tady budu měsíc a půl, nikoli měsíc, jsem nestihla ani přemýšlet, když jsem za Martinem vlála směrem k odletové hale.

 V Kuala Lumpur nás po příjezdu do Čínské čtvrti přivítal monzunový deštík, který okamžitě zalil silnice, a my na uvítanou viděli v praxi, jak to asi vypadá, když se balí Sapa po příjezdu celníků. Dvacet vteřin a nikde nikdo. A tak jsme šli spát. 

Od čtyř od rána už spát nešlo. Nezabíralo počítání dobytka ani vizualizace ponorů (freediverská úchylka). Naopak jsem se místo toho dobré dvě hodiny sama se sebou hádala, kdo mě vytáčí víc – jestli muezzin, který místo toho, aby věřící svolal pomocí „události na Facebooku“, jako to k jiným účelům děláme my bezvěrci, křičí do reproduktoru, nebo chovatelé kohoutů, kteří nevědí, že kur domácí patří na venkov, a ne do mrakodrapy zastavěného Kuala Lumpur. A už vůbec ne pod má okna.

Netuším, která strana ten souboj vyhrála, protože jsem asi patnáct minut před budíkem usnula. Ranní otupělost jsme šli (tedy já, protože Martin spal sladce a náboženství i chov opeřenců ho až do budíka nechávaly chladným) rozplavat do střešního bazénu, odkud jsem si odnesla poznatek, že přesně takový nutně potřebuju na zahradě.

Na našem hotelu Zen Home Expressionz jsme kromě bazénu ocenili ještě jednu věc, a tou je shuttle bus jezdící každou hodinu do centra. Kuala Lumpur je totiž natolik moderní město, že přes samé tříproudovky, čtyřproudovky a mrakodrapy zapomněli na chodníky, takže přestože se při pohledu z bazénu zdálo, že k Petronas Towers dojdeme za půl hodinky, ukázalo se to jako prakticky nemožné. Dokonce i místní nám tvrdili, že jezdí Grabem, což je asijská forma Uberu, kterou ale žádná Krnda (pamatujete ji?) zatím rušit nechce.

Udělali jsme si „nutnou“ fotku u Petronas a zamířili ke KL Tower, která se od ostatních televizních věží liší tím, že kolem ní je pozůstatek džungle a u vstupu nápis, že je třeba být obezřetný, zvláště v době dešťů, protože se tu mohou vyskytovat pavouci a hadi. Kdo zná Martina, ví, že slovo „had“ se u nás doma nesmí ani vyslovit, natož pomyslet na to, že bychom šli místem, kde mohou být. Jenže blahá nevědomost dokáže s psychikou divy, takže jsme se o půl hodiny později už řítili výtahem na otevřenou vyhlídku, kde jsme se těšili, že si ve výšce 300 metrů stoupneme na skleněnou podlahu a podíváme se na Kuala Lumpur pěkně z výšky.

Stejný nápad ale měla asi stovka lidí před námi a my při plynulém zabrzdění výtahu vyfasovali pořadová čísla stejná, jaká se vyzvedávají na České poště… a bohužel i rychlost odbavení byla stejná jako u „nejspolehlivější“ české firmy. Jet lag i tentokrát udělal své a Martin to zalomil ve frontě. Přišel tak o pohled na spoustu zážitkůchtivých turistů, kteří na skleněnou podlahu lezli po čtyřech a mnozí se i plazili.

O dvě hodiny později jsme si svůj „Zážitek nebo nic“ dali i my, i když při kalkulování času (dvě hodiny čekání), peněz (asi 600 Kč na osobu) a intenzity zážitku bych tentokrát asi raději volila to „nic“ a investovala jinde.

Tenhle den se ale blížil ke konci. Dali jsme si jídlo v indické hrncárně, podívali jsme se na blátivý soutok dvou řek (což je doslovný překlad názvu Kuala Lumpur), navštívili mešitu Masjid Jamek Sultan Abdul Samad, došli k Národní galerii a nakonec na Náměstí nezávislosti. Tam jsme tour de Kuala Lumpur zakončili s tím, že ráno vyrážíme do hor, a netušíce, že se stejným směrem míří i tropická bouře Pabuk, největší za padesát let…