Dopoledne sedmého dne jsme strávili u počítače. Není to sice moc cool, ale nezbývalo nic jiného, protože jsme potřebovali zabookovat další letenky. Bohužel jsme spekulovali tak dlouho, že letenky vylétly nahoru rychleji, než rostou akcie Amazonu. Další zaváhání. Že já se nenaučím bezhlavě nakupovat (kolikery boty už jsem mohla doma mít, že?). Další chyba. O hodinu později už stojí trojnásobek. Měníme plány a kupujeme jízdenku na trajekt na ostrov Langkawi, odkud pak poletíme do Singapuru. Takže měníme plány. Zase. Zážitek nebo nic.

Vyrážíme do města a Martin zvažuje, zda ochutná durian. Já vzhledem k tomu, že vím, co s mým žaludkem dělá už jen cítit olomouckou lahůdku, mám jasno. Ochutnat něco, co se nesmí nosit do hotelů, protože to zapáchá tak mocně, že by je pak museli na půl roku zavřít, aby vyčichly, prostě nedokážu. Martin nakonec volí zmrzlinu z tohoto exotického ovoce a i to je na pováženou. „Vůně“ připomíná poctivě uleželý romadur. A chuť taky. To by Italové koukali, jaké gelato tady v Malajsii mají.

Naše další kroky směřují do jedné z místních čínských čtvrtí. Je na vodě a původně ji tvořila rybářská mola, kdy každé patřilo jinému čínskému klanu. Nyní je to atrakce pro turisty. Hlavně ty čínské. A ti jsou nadšení.

Ve svých úborech, které na sobě mnohdy mají motivy Hello Kitty či Mickey Mouse, jindy zase připomínají pyžamo, houfně poslouchají průvodce, který rozhazuje rukama (už je mi jasné, kde Soukup dostal školu moderace), skáče ze strany na stranu a bafá na ně zpoza rohů. Tím u čínských turistek vyvolává smích, za který by se nemusela stydět ani Pavla Tomicová či Patrik Hartl, u mě naopak vzpomínku na čínský kapitál v České republice, pandu, TV Barrandov či našeho Miloše. A musíme rychle pryč.

O dvě řady čínských domků dál je realita jiná. Turisté sem zřejmě spíš zabloudí a místní se schovávají nebo dokonce zavírají okenice, když procházíme kolem. Dřevěné domky na kůlech zřejmě patří k nejchudšímu bydlení v celém George Townu. Tomu odpovídá i všudypřítomný zápach. Když se nám naskytne pohled na jednu z toalet, je jasné, odkud pochází. Dvě odvrácené tváře Číny na pár metrech čtverečních.

Večer se vydáváme najíst na tržiště na rohu ulic Jin Macalister a Lg Baru. Tedy hlavně Martin. Přiznávám, že já, co se jídla týče, nejsem ani cestovatel, ani dobrodruh. Jakkoli mi nevadí spát v horších hotelech, na gaučích u domorodců a přežiju i šváby cupitající vedle mé hlavy a vydávající svůj nezaměnitelný zvuk, představa, že maso, které se mi právě smaží ve wok pánvi, od chvíle, kdy běhalo po nevzhledném dvorku, až do této chvíle nevidělo lednici, mi povážlivě zvedá žaludek.

A moje fantazie tomu rozhodně nepřidává. Za každou pánvičkou a každým smažícím se kusem masa dokážu vymyslet příběh, proč si to či ono raději nedat. Zpravidla tak končím u nudlí se zeleninou, které jsou fantastické, takže si pak říkám, že jsem opět prohloupila a že týpek by asi u Pohlreicha prošel. Ne tak u pracovníků hygieny…

Dobrou chuť, pokud právě večeříte.