Vím, že to aktuálně asi nikdo v ČR nechce slyšet, ale tady je přes den 36 stupňů. O to větší ránu dostanete, když přijdete do klimatizovaného auta, hotelu, obchodu nebo na trajekt.

Přijde mi to jako místní zvyk. Je to všude v jihovýchodní Asii (i jinde) a já se zatím nedopátrala proč. Nechápu, z jakého důvodu pouštějí klimatizaci na 16 stupňů, když venku je přes třicet. Klepou se zimou oni, klepou se zimou turisté. Pokud to někdo víte, napište mi. Vždycky, když budu v jihovýchodní Asii drkotat zuby, vzpomenu si na vás.

Ale proč se o tom zmiňuju? Nastoupili jsme ráno na trajekt a po pár minutách bylo na všech vidět, že dvě hodiny cesty v téhle jedoucí mrazničce budou utrpením. První na sebe navlékali oblečení Číňané, následovali Evropané a Američané a nakonec jsem pobaveně pozorovala muslima, který se nejprve přikrýval látkou z nikábu své ženy, aby o chvíli později rozbalil kobereček, na kterém se běžně modlí, a hodil ho přes sebe. Třásl se stejně jako my všichni ostatní. A když jsme vystupovali a všiml si Martinova pobaveného úsměvu, jen prohlásil: „To byla šílená zima, co?“

Cestu nám ještě zpestřila krátká zastávka uprostřed moře. Loď z ničeho nic zastavila, vypnula motor a zůstala stát. Čínští turisté, kterých jelo opravdu hodně, začali vystrkovat hlavy mezi sedačkami jako surikaty a nahlas něco vykřikovat. Když se zprava blížila jiná loď, jejich už tak dost vysoké hlasy přidaly na intenzitě i výšce. Naše loď se však, aniž by se cokoli změnilo, zase dala do pohybu.

Totéž se opakovalo při zastávce u ostrova Payar. Když naši spolucestující znovu začali vyšilovat, vzpomněla jsem si, jak podobný povyk způsobili Češi, kteří odmítali v Marsa Alam nastoupit do letadla jen proto, že na něm byl nápis AirAsia. Křičeli: „To není naše letadlo!“ a vzájemně se podporovali: „My do něj nenastoupíme, nenastupujte taky. Kdo ví, kam letí.“ Nakonec je musela přesvědčit česká letuška, která jim vysvětlila, že letadlo skutečně míří do Prahy a nikdo je do daleké Asie neunese.

O čtyři hodiny později jsme se ubytovali v našem hotelu Chenang Inn. Po cestě jsem se těšila na sprchu, která mě, stejně jako umyvadlo, pobavila. Kdo byl už někdy v jihovýchodní Asii, ví, že v těchto malých chatkách bývá úplně běžné, že v koupelně nejsou žádné zástěny a sprchujete se v podstatě nad umyvadlem a těsně vedle toalety. To by pro mě nebylo nic zvláštního.

Pobavilo mě ale, že když jsem pustila umyvadlo, tekla z odpadu voda rovnou na moje nohy. Geniální výmysl. Jedním vrzem si umyjete obojí. A když jsem pustila sprchu, stříkala voda z několika trubek, které k tomu rozhodně nebyly určené. Zkrátka očista, jak má být. Už ani nepotřebuju to moře.