Noc byla výživná. Martina vzbudilo šramocení u dveří. Z ranního vyprávění vím, že jsem tam stála já a snažila se dostat z pokoje. Překonala jsem bezpečnostní zámek, když se naštěstí Martin vzbudil. Jen si představte ty titulky novin: „Šílená Češka se procházela v pyžamu uprostřed Langkawi“, „Neznámá žena v podivném oblečku nalezena zmatená v Malajsii“ či „Žena, kterou v Malajsii odchytili v pyžamu na ulici, je zaměstnankyně TV Nova“. Mno, naštěstí, jak jsem psala, mě Martin odchytil a ví, co má s mou náměsíčností dělat. Houkl na mě, že jsou tři ráno a že na výlet si musím počkat do rána. Zabralo to. Já si z toho samozřejmě nepamatuju vůbec nic.

Ráno jsem se vysněného výletu konečně dočkala. Vosa usedla za bonbon (pro ty, co nečetli předchozí díly – tím chci říct, že si Martin sedl na motorku za mě) a vyrazili jsme směrem ke SkyCabu, lanovce vedoucí do 708 metrů nad mořem.

Velmi záhy jsme ale zjistili, že máme prázdnou nádrž, takže jsme se stavili na benzínce. Říkali jsme si, že 6 MYR, tedy asi 36 korun, bude stačit a případně dotankujeme během dne. Spletli jsme se. Stěží jsme tam narvali za 4 MYR a vydrželo nám to celý den.

Cesty na Langkawi jsou stejně skvělé jako v celé Malajsii a řidiči stejně ohleduplní. Po asi patnácti kilometrech jsem náhle zpomalila. U silnice 114 totiž seděly či postávaly opice. Nechci se nikoho dotknout, ale připomínaly lehké děvy kdysi postávající u vyhlášené E55. Prohlížely si nás, jako by čekaly, že z nás něco kápne, gestikulovaly, mnohá gesta byla všeříkající a všemožně dávaly najevo, že pozornost máme věnovat právě té jedné. Je až s podivem, že mi žádná neskočila pod kola.

Po půl hodině jsme dorazili ke SkyCabu, což je nejdelší lanovka v jihovýchodní Asii a zdejší turistické lákadlo. Už při pohledu na typy turistů jsem mohla tušit, že to nebude nic pro mě. Ale když už jsme tady…

Zaplatili jsme vstupné na lanovku, která nás vyvezla na nejvyšší horu v okolí. Nahoře je pak Sky Bridge, nejdelší volně zavěšená zahnutá lávka na světě. Odtud byl sice krásný pohled do údolí, ale taky neutichající čínští a ruští turisté, kteří se na jednom místě vyfotili vícekrát, než má Soukup televizních pořadů. A těch vyhlídek nahoře bylo minimálně dvacet.

Zato následující výlet stál za to. Přemístili jsme se k vodopádu Seven Wells. Cesta nahoru byla příkrá a byl tam zákaz vjezdu, takže dámy v podpatcích, pánové v havajských košilích, lidé ověšení pěti foťáky, tabletem v jedné ruce a deštníkem v druhé se tomuhle místu vyhnuli. My jsme do kopce uprostřed džungle stoupali po 387 schodech téměř sami (Martin se celou cestu přesvědčoval, že hadi se s námi kamarádit nechtějí).

Po vyškrábaném kilometru nás čekala nádherná odměna. Sedm jezírek propojených říčkou a na konci voda padající dolů. Má radost se znásobila, když jsem zjistila, že se po skalách dá sklouznout. Odhodlala jsem se risknout plavky i natrženou zadnici a spustila se přírodní klouzačkou dolů.

Vždycky jsem chtěla zkusit canyoning…