Trajekty tady jezdí stejně často jako vychází slunce. Prý by narvaný být neměl. Bereme si taxi a úzkými uličkami, kde se vejde sotva jedno auto, jedeme na druhou stranu města. V přístavišti taxikář inkasuje za ujetý kilometr tři dolary. Povzdechnu si nad tím, že taxikáři jsou všude stejní, a vybíháme do odjezdové haly. Tam se po vystátí fronty u prvního okýnka dozvím, že na Omadhoo se kupují lístky vedle. Slušně si vystojím další frontu, byť trajekt má jet už za pět minut. Nervózně přešlapuju, když paní kouká do jedněch papírů, pak do druhých, pak se baví s paní u prvního okýnka a pak podivnou angličtinou prohlásí, že trajekt dnes nejede. Ptám se, jak je to možné, a paní jen mnohajazyčně pokrčí rameny. Prostě nejede. Zvedne telefon a vztyčeným ukazováčkem mi dá najevo, že mám ještě vydržet. Pak nabízí řešení. Můžeme jet na ostrov Mahibadoo, který je blízko našeho cíle. A tam si něco chytíme. Co to na Maledivách znamená „blízko“, však neupřesňuje. Nemáme internet, a tak se chvíli dohadujeme, co dál. „Zážitek nebo nic“ zní má jasná volba, Martin chce raději jistotu a tou je čekat na speedboat, který by měl jet z druhé strany ostrova kolem čtvrté. Jsme při výměně názorů asi dost hluční, protože k nám přijde neznámý muž se slovy (v angličtině): „Vidím, že máte problémy.“ Vysvětluji mu, že měl jet trajekt, ale dnes se řidiči asi nechtělo do práce. Ukáže se, že je to Rakušan, který tady má firmu na stavby resortů. Slibuje, že nám ověří situaci u místních. Po chvíli přichází s touž informací. Na Omadhoo to dnes nejede, musíme na Mahibadoo. Kapituluju.

Pěšky se vydáváme skrz nejhustěji zalidněné město, ve kterém jsem kdy byla. Přirovnání k sardinkám nenapadlo asi jen mne. Kvůli omezené ploše musí být výstavba dobře plánovaná a když to vidím, mám pocit, že Male už může růst jen do výšky. Byť i o tom dost pochybuju, vzhledem k tomu, že je zřejmě postavené na písku a korálech. Uličky jsou tak úzké, že tady nemají klasické náklaďáky, neprojede tady míchačka a normální auto má co dělat, aby mě neškrtlo zrcátkem. Nepočítala jsem to, ale podle mě je tady přibližně 85 tisíc motorek, tedy jako obyvatel minus děti. Jsou totiž všude a je jich neuvěřitelně moc. Přejít silnici připomíná počítačovou hru z mého mládí, kde se o totéž pokouší slepice (ano, právě jsem se přirovnala ke kuru domácímu). Teda aspoň si myslím, že to byla slepice.

Máme za sebou kilometr na jinou stranu města, odkud speedboat jezdí (miluju aplikaci Maps.me). Tam nám velmi ochotně začíná pomáhat jeden postarší muž. Po chvíli je ale jasné, že to zas až tak nezištná pomoc nebude. Nakonec mu poděkujeme a raději se ztrácíme uvnitř města, abychom našli zpátky náš hotel, který jsme ráno ve spěchu opustili.

V recepci se ujišťujeme, že městská pláž, která je jen pár metrů od hotelu, je bikini beach, tedy že se na ní smím koupat v plavkách. Maledivy jsou totiž muslimské a koupání v plavkách není pro ženu možné kdekoli. Recepční mne ujišťuje, že je to v pořádku. Vydáváme se tedy k bělostné pláži, kterou omývá tyrkysové moře. Jsme v ráji. Tedy až na to, že v mém 11,2 kila vážícím batohu chybí další věc a tou je vhodné oblečení do ortodoxní muslimské země. Tím, že jsme Maledivy neměli v plánu, jsem si nic delšího než má klasika nevzala. Mno a to znamená nic, co by končilo níž než těsně pod záhybem zadku. Sundavám si proto pásek, abych měla šaty alespoň nad kolena, ale i tak je znát, že si mnozí myslí, že bych se měla oblékat jinak. A s věkem to nemá nic společného.

Moře je úžasné, teplé, má neuvěřitelnou barvu a já se nemůžu dočkat ostrova. Zatímco Martin zůstává ve stínu, já si lehám na pláž a nechávám si omývat nohy. Všechno je v pořádku do chvíle, kdy si jdu pro krém. Trvá sotva pár vteřin, kdy se tu objeví policista a oznámí mi, že tohle není bikini pláž a že svá stehna, zadek a prsa mám jít ukazovat jinam. Teda takhle to neřekl, ale byl nesmlouvavý a do moře už mě nepustil. Ach jo, a já už mohla teď být na Mahibadoo a přemlouvat nějakého rybáře, ať mě hodí na náš ostrov. Je teda pravda, že obvyklá finta s výstřihem a vyhrnutou sukní, aby fantazii nezbýval prostor, by asi nepomohla, ale dolary jsou taky přesvědčivá metoda. Chjo.

Speedboat, která je o 23 dolarů na osobu dražší než ferry, vyjíždí na minutu přesně. Je pohodlná a má dokonce Wi-Fi. O hodinu a půl později už je vidět v dálce Omadhoo. Bohužel už se smráká, takže dneska vysněnou pláž už neuvidíme.