Ráno jsme se probudili na lokálním maledivském ostrově Omadhoo v Nemo Inn. Je pod mrakem. Člověka hned ze startu napadne, jestli přece jen neměl jet raději do all inclusive resortu, protože na fotkách cestovek, celebrit ani kámošek nikdy nebyl ani mráček a nebe měli modřejší, než bývala holubice ODSky v době největší slávy (a taky možná colorujou jak šílení).

Ono totiž na Maledivy se dá jet třemi způsoby. První je jet např. s Martinem Zajacem, který sem pořádá freediverské a potápěčské výpravy, kde se bydlí na lodi. Jenže termíny se mnou jaksi nekonzultuje, takže štěstí v podobě žraloků se zubilo na jiné (pokud se vám trefí do termínu, vřele doporučuju). Druhou variantou je již zmíněný dokonalý resort, kde největší známkou luxusu jsou dřevěné chatky na vodě, což zpočátku muselo místním připadat postavené na hlavu. Ale už si zvykli. Agentura nebo cestovka vás sem přiveze, vy se ráno začnete opalovat z jedné strany, přijde pikolík, přinese drink, což je jasné znamení, že se máte otočit, a tak je to celý pobyt. Mezitím si můžete dojít doplnit žaludek, tedy pokud toho pikolíka nezaúkolujete, aby vám jídlo donesl na pokoj. A pokud patříte mezi akčňáky, můžete jet i na nějaký z výletů. Samozřejmě all inclusive. Bude to trošku mastnější. Tím nemyslím to jídlo, které vám pravidelně budou servírovat, ale celý tenhle trip a obyvatele Malediv potkáte jen v hotelové uniformě. A pak je tu třetí varianta, a sice, že si vyberete ostrov podle svého gusta, kde bydlí místní, a zkusíte jim nakouknout do kuchyně.

My si vybrali třetí variantu. A v podstatě náš výběr připomínal hodiny zeměpisu v páté třídě, kdy jsme zakreslovali do slepé mapy. Informací o ostrovech je totiž hrozně málo a rozhodnout se, který z 1196 maledivských ostrovů si vybereme, bylo nelehké. V podstatě rozhodla věta na jedněch stránkách, že nedaleko je manta point. Omadhoo má přibližně 700 metrů na délku, na šířku by ho Pavel Maslák přeběhl za 32,15 s a žije tu okolo tisícovky místních. Ani tady mé šaty nesplňují žádný z parametrů vhodného oblečení a na rozdíl od Male tady nepotkáte žádnou ženu, u které byste dokázali mluvit o jejím vzhledu déle než minutu. Já si opásala ručník a vyrazili jsme na pláž. Během cesty se na nás většina místních netvářila příliš přívětivě, nebo jsem to tak vnímala a přičítala jsem to svému oblečení, a raději jsem předstírala, že si prohlížím své nohy. Při té příležitosti si nešlo nevšimnout, že na celém ostrově nenajdete ani kousek silnice, ani kousek chodníku, ani kousek hlíny. Zkrátka všude je písek.

Písčitá je samozřejmě i pláž, která se táhne téměř kolem celého ostrova a na jednom cípu vytváří takový ten kýčovitý pruh písku, který láká lidi říkat „ano“. Náš pruh je ale o kus vedle. Turisté totiž na lokálních ostrovech smějí vystavovat své tuky jen na tomu určených místech, na tzv. bikini beach. Naši místní se s námi o příliš mnoho zrnek písku nepodělili, bikini beach je tu dlouhá cca 100 metrů, ale vzhledem k tomu, že tu nejsou skoro žádní lidé, je to jedno.

Téměř okamžitě vyrážíme do vody, abychom zjistili, jestli zdejší coral garden aquarium uspokojí mou freediverskou duši. Martinovi teče do brýlí, což odvádí mou pozornost od korálů a tím oddaluje mé zklamání. O chvíli později totiž zjišťuju, že housereef není ani z poloviny tak dobrý jako kdekoli v okolí Marsa Alam v Egyptě. El Niño před pár lety udělalo své. A do toho všeho začíná pršet.

Když kapky deště přestanou bubnovat do naší plechové střechy, jdeme se projít a zkusit nasát místní atmosféru. Bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Mám v ruce foťák, mám čas se zastavit, a tak vnímám, jak se na nás místní začínají stydlivě usmívat. Nekoukají se zpříma, jak je Evropan zvyklý, nechtějí nás tím obtěžovat. Když ale vidí, že i my se usmíváme, někteří se osmělí a zdraví. Bariéra je pryč. A to navzdory mým šatům, které končí nad koleny. Navíc při cestě narazíme na potápěčské centrum, kde domlouváme, že nás vezmou na vysněný manta point. Mezi mraky se objevuje sluníčko. Uvidíme, jak bude zítra.