Následující dva dny prolétnu rychle. Martinovi je hrozně zle, takže zůstal ležet, a protože jsem vzorná manželka, přidala jsem se k němu o pár hodin později. Dopoledne jsem stihla sesbírat pár odpadků a vyfotit poslední fotky z pláže, než jsem se začala s Martinem střídat ve větách: „Mně je blbě“, „Z čeho to může být?“, „Vygoogluj příznaky…“ (doplňte si jakoukoli nemoc, která vás s podobnými příznaky napadne).

Dvacátý třetí den není situace o moc lepší a nás čeká cesta do Male. Speedboatem. Už při představě, že naše žaludky poskakují v rytmu vln, což se neslučuje s aktuálním rytmem poskakování žaludku na souši, mě cesta děsí. Nakonec ale překvapila. Je totiž mnohem horší. Vlny jsou velké a my máme co dělat, abychom se udrželi v sedačkách a neodrazili si záda. Po téhle cestě budu mít určitě víc modřin, než kdybych si užívala celou noc v S/M salonu. Zas na druhou stranu jsem na chvíli nevnímala křeče v břiše. Ty znovu dostáváme v Male, takže si zbytek dovolené v tropickém ráji užijeme zavření v klimatizovaném hotelu.