Další den se chystáme znovu, jak jinak, pod vodu. Tentokrát jsme si zaplatili výlet na velrybí žraloky. Původní cena byla 150 dolarů za osobu. Domácímu jsem ale vysvětlila, že mu přivedu další dva Čechy a chceme to všichni za 60. „Ber, nebo nejdeme vůbec,“ zněla věta, která zabírá téměř všude na světě, kde se smlouvá. Martinovi ale není úplně nejlíp a celou cestu to vypadá, že se se svým žaludkem pere a vyhrává jen těsně. A to jsem netušila, že si za chvíli MMA vyzkoušíme všichni.

Přijíždíme k ostrovu Maamigili a už z dálky je jasné, že má představa, že si najdu svého velrybáka a dám si s ním rande ve dvou, bude hodně vzdálená od reality. Bohužel se zdá, že nám budou asistovat turisté z téměř dvaceti lodí.

Při pohledu do vody to připomíná předvánoční výlov kaprů na třeboňských rybnících. Turisté se plácají ve vodě ve snaze největšího zástupce žraloků alespoň na chvíli vidět. Zvláště vtipné je pozorovat výletníky z Číny a Koreje, kteří ve většině případů neumějí plavat, takže je lokální guide táhne v plovací vestě za sebou. Jenže to není všechno. Když jeden průvodce zakřičí na své lidi „tady“, zamíří tam okamžitě celý dav a všech dvacet lodí. Pokud je ještě někdo na palubě, místní ho povzbuzují „jump, jump“ a doufají, že zrovna tenhle cizinec obra uvidí a třeba jim za správné „jump“ dá zpropitné. Občas je do vody i hodí.

Já jsem si říkala, že nejlepší by bylo počkat, až se unaví, ale nejsme na lodi sami, a tak skáču za ostatními a doufám, že tenhle souboj přežiju. Když se přiblížím, dostanu hned jednu ploutví, takže vzdávám jakoukoli možnost plavat nad whalesharkem a jen ho zpovzdálí pozoruju a relaxuju. Výdech. Nádech. Zanořuji se k němu. 5 metrů. 7 metrů. 12 metrů. Jsme tu sami. Chvíli plavu vedle něj. Je obrovský. Otevírá obrovskou tlamu a mně je jasné, že kdyby se neživil planktonem a malými rybičkami, v klidu bych se vešla do huby i na délku. Než stihnu víc myšlenek, musím se plout nadechnout. Přestože mě všichni musí vidět, dávám pro jistotu ruku nad sebe a koukám, ať mě nikdo nesejme.

Nadechuju se a pomalu pokračuju za velrybáčkem. Netrvá dlouho a dostávám loktem. A za chvíli mi dokonce někdo úmyslně stáhne za ploutve. Možná odplata za zkaženou fotku? Těžko říci, plavu si dál. Výdech. Nádech. Jsme tu zas sami a já v duchu děkuju Martinu Zajacovi a Apneamanu za to, co umím. Jsem asi jediná ze všech dvaceti lodí, kdo může říci, že plaval s velrybákem a kdo má hezké záběry. Ostatní si spíš dali závody v plavání s hromadným startem.

Další zastávka naší lodi je na manta pointu, kde si spravíme chuť. Loď je tu jen jedna a mant snad 12. Je to jiné než při potápění s lahví. Manty se mě méně bojí a jdou blíž. Na druhou stranu tam vydržím jen malou chvilku. I tak I love freediving.