Na dvacátém dni nebylo nic, co by stálo za zmínku. Na rozdíl od noci.

Po večeři jsme vyrazili na procházku a v jedné z postranních uliček jsem si všimla zatarasené cesty pomocí palmového listí, které zdobily desítky světýlek. Vypadalo to podobně, jako když u nás před Vánoci ozdobí sousedi živý plot. Než jsem stačila vytáhnout telefon a zeptat se Googlu, co by to mohlo být, vynořil se ze tmy mladík. „Mohu se zeptat, co se tady děje?“ vyhrkla jsem na něj, než se stačil leknout. „Tam je svatba, jděte dál.“ Zřejmě mu bylo trapné nás nepozvat nebo mi ve tmě zajiskřily oči natolik, že asi šestkrát řekl: „Jděte, jděte.“ Těžko říci, jaké jsou tu zvyky.

Jenže já měla na sobě sice šaty bez pásku, spuštěné co nejníž to jde, ale jak říká můj kamarád Pavel Buňata, není to v mém věku vhodná délka ani v ČR, natož na místní svatbu. Mladík tvrdí, že to nevadí, a už nás tam vede. U vchodu mezi palmovými listy cosi haleká, všichni se otáčejí a mávají. Celkem by mě zajímalo, co říkal: „Přivedl jsem tu bláznivou, co každé ráno běhá po vesnici. Třeba zjistíme, proč to dělá,“ nebo „Přivedl jsem nějaké cizince. To bude cool na instáč. Kdo to má?“ nebo prostě jen prohlásil: „Přivedl jsem zahraniční návštěvu, mohou dál?“ Ať už řekl cokoli, vedl nás mezi svatebčany přímo k nevěstě a ženichovi. Teda aspoň jsem si to tak vyložila, protože se stála fronta na fotku s nimi.

Náš průvodce zas cosi řekl a popostrčil mě ke dvojici. Co jim mám popřát? A přeje se tu vůbec? Mám podat ruku? A pokud ano, komu první? Nenapadlo mě, že se ocitnu na maledivské svatbě, takže jsem si etiketu chování na zdejších obřadech nenastudovala. Nevěsta naštěstí vypadá, že se stydí víc než já. Schovává hlavu za novomanželovu ruku a chichotá se. Když jim oběma popřejeme a začínáme odcházet, náš průvodce nás zadrží s tím, že potřebují fotku se vzácnými hosty. Fotografů se v mžiku vyrojí, jako když zrovna přijeli Victoria a David Beckhamovi.

Jednomu svatebčanovi jsme zvládli strčit i náš foťák. Je to vzácná fotka. Za dva roky totiž bude pravděpodobně minulostí a dvojice může být rozvedena. Maledivy totiž, pro mě překvapivě, patří mezi země s největší rozvodovostí na světě. Do třiceti se dokonce velká většina stihne rozvést třikrát. Důvodem je, že se berou velmi mladí. Já bych klidně mohla být její matka. A také to, že před svatbou spolu nesmí bydlet. Takže si to dají na zkoušku po svatbě a pak papír roztrhají. Na slučitelnost s vírou jsem neměla odvahu se zeptat.

A dobře dělám, protože jsme pozváni ještě na hostinu. K jídlu je spousta rýže na různý způsob, něco, co připomíná chilli con carne, a něco sladkého, co je nepopsatelně úžasné. Bavíme se s místními a zjišťujeme, že zdejší svatba se v zásadních věcech neliší od té naší. Jen si nejsem jistá, jestli by někdo u nás pozval cizince.

Děkujeme a ať jste spolu šťastni!