Reef Fish Head u ostrova Mushimasgali je místo, kde si žraloci dávají každý den dostaveníčko na sváču, a právě tam máme dnes namířeno. Arif nám slíbil, že určitě nějakou tu krvelačnou bestii, jak jsou žraloci vykreslováni, uvidíme. Api, který jde s námi pod vodu, nás varuje, že tam bude velký proud, a vyzbrojuje nás háky, abychom neulétli jak balónek z pouti.

Ještě než se zanoříme, vzpomenu si na jeden ze svých prvních ponorů v Egyptě, kde mi divemaster opakoval signály, kterými se potápěči pod vodou dorozumívají. A kromě těch bezpečnostních jako „chci nahoru“, „následuj mě“, „jsem v pořádku“ atd. mi také ukazoval, jak se pod vodou signalizují ryby. Tenkrát říkal „this is murena, this is turtle, this is dolphin, this is shark“. Ve chvíli, kdy si dával ruku nad hlavu a signalizoval ploutev žraloka, jsem ho zastavila a upozornila, ať mi to pod vodou nikdy neukazuje, nebo uvidí, že dokážu plavat stejně rychle jako sviňucha běloploutvá. Od té doby uplynulo asi 15 let a já naopak doufám, že tenhle signál dnes uvidím co nejčastěji.

Sesouváme se pod hladinu a kromě hezkého hejna sardinek není vidět nic zajímavého. Stejně jako u našeho ostrova je korál poničený El Niñem a kolem plave pár opuštěných rybek. Chudáci žraloci tady se moc nenasvačí, napadá mě. Najednou zaslechnu podivný zvuk. Otočím se směrem, ze kterého vychází, a vidím Apiho, který přejíždí železnou tyčí po plastové láhvi. Nenapočítám ani do tří a hned jsou tu tři žraloci a mlsně začínají kroužit kolem. Přesunujeme se blíž na okraj reefu, ale tam už je proud tak silný, že musíme použít háky. Být žraloci nebezpeční, byli bychom teď velmi snadnou kořistí. Další zaškrábání o plast a žraloci jsou tu čtyři. Sjíždějí se ze všech stran a vyhodnocují situaci. Ve chvíli, kdy pocítí, že je tady nic chutného nečeká, mizí, aby se za chvíli přišli opět podívat, co je nového. Strávíme v tomhle krásném akvárku půl hodiny a užíváme si každou vteřinu.        

Když se vynoříme na hladinu, zajímá mě, proč se tam tak hladově sjížděli pokaždé, když Api zahrál na plastovou láhev. „Připomíná jim to praskání kostí,“ směje se divemaster a už zase si zapaluje cigaretu. Praskání kostí? Přemýšlím, zda mě to znepokojuje, a uvědomím si, že vlastně ne. Jednak tihle žraloci nejsou pro člověka nebezpeční a druhak člověk zabije mnohonásobně víc žraloků než žralok lidí. A navíc jsou nádherní, elegantní, a pokud jsem psala, že se po setkání s mantou usmívám, platí to dnes také.

Mé včerejší otázky týkající se betelu asi udělaly své a náš domácí nám přináší na ochutnání jiné zdejší dobroty. Tou první je nasušený chlebovník, tou druhou palmový džus. Tedy po ochutnání bych spíš řekla, že je to zkvašený alkohol, který Alláh toleruje. Tak na zdraví!