Jsme tu čtvrtý den a místní mě už při mém ranním šílenství zdraví a usmívají se. Teda nevím, zda se usmívají na mě, nebo se mi smějí. Při mé rychlosti běhu není drobná nuance v mimice zdejších poznat. Dneska ale všechny ženy zametají listí, jako to děláme my u nás na chatě na podzim. Nutno ale podotknout, že tady je listů setina. Hromádky jsou po celém městě a v další ulici potkávám jiné ženy s kolečkem, které listy nabírají a kamsi odvážejí. Vypadá to jako sběrná sobota (v místním podání pátek), kdy všichni kolektivně uklízejí.

Když jdeme o hodinu později na pláž, tak k našemu překvapení jsou ulice sice krásně zametené od listí, ale sem tam na zemi leží nějaká ta PETka nebo něco jiného, co tady, pokud to někdo nesebere, bude ležet ještě sto let. Očividně umělou hmotu nepovažují za tak zásadní nepořádek jako ty listy. Soudruzi asi někde udělali chybu.

Nedaleko pláže, směrem, ke kterému se ženy s plnými kolečky vydávají, stoupá k nebi dým. Je jasné, že tam listy pálí. A mě pálí, zda i jiné věci. Nedá mi to a jdu se podívat, byť podle černého dýmu je jasné, že aktuálně jeden z největších nepřátel planety se tady mění v popel. Kam jinam by totiž mizely ty hromady PETek, které tady každý den vyprodukují (není tu pitná voda). A taky igelitek a brček. Koukají na mě pokaždé, jako když jsem z jiné planety, když jim říkám, že igelitku na ty dvě mrkve fakt nepotřebuju.

Téma měníme až těsně před pláží, kdy Martina se smíchem varuju, ať kouká, kudy chodí, že kokos každý rok zabije 150 lidí. 150 lidí je 15× více, než zabije chudák žralok. A viděli jste někdy na titulce Blesku titulek Kokos zabil dalšího člověka?! Mno. Každopádně tahle diskuse se změní v mou radost. Martin se totiž rozhodl, že si vyzkouší, zda by dokázal přežít na opuštěném ostrově. Bere do podpaždí tři potenciální vrahy a jde je zkusit otevřít. Vypadá u toho jak Tom Hanks a já mám ode dneška o úžasnou sváču postaráno. Mimochodem tenhle kokos je zatím nejlepší, co jsem kdy měla. A že už jsem jich za naši cestu spořádala.

Večer zahajuji s naším domácím diskusi na téma plasty. Říká, že některé ostrovy už zavedly barely s vodou a že on ho chce taky. Tím by se velká část plastů eliminovala. Vypadá, že mu podobnou přednášku, jakou jsem měla na jazyce já, už někdo dal. Slibuje, že až přijedu příště, už tu bude barel. Já sem snad budu muset znovu…

Stáčím diskusi na podivnou pochutinu, kterou mi včera na lodi dal ke žvýkání náš divemaster Arif. Tvrdil mi, že se to žvýká, když je někomu zima. Čímž mě, vzhledem k tomu, jaká kalamita je aktuálně v ČR, dost pobavil. Zkusila jsem to a chutnalo to jako… dřívko. Říkal něco o ořechu a pinangu, ale nerozuměla jsem mu. Moosa mi teď potvrzuje moji domněnku, že je to betel. Tedy to, co jsem ochutnávala, byl ořech z arekové palmy, který je nedílnou součástí téhle oblíbené rostlinné drogy, kterou už jsem viděla žvýkat ve Vietnamu, Malajsii a na Filipínách. Pokaždé to vypadá jinak. Ale základ je stejný – betelový list potřený hašeným vápnem, do kterého se zabalí kousek ořechu z arekové palmy. Někteří týpci si do toho přidávají tabáček, jiní semínka či různé koření. Každý podle svého gusta. Tady to tolik vidět není, ale třeba na Filipínách plivali krev, že chodníky vypadaly, jako kdyby se tady den předtím pořádala jatka, a místní z toho měli zuby, které by nedokázal opravit ani Roman Šmucler. Žvýkání má prý povzbudivé účinky, zostřuje reflexy a zlepšuje náladu. Arif nám zítra slíbil výlet za žraloky, tak teď nevím, zda mám doufat, že dnes bude hodně žvýkat a zítra bude mít zostřený zrak, anebo se mám spíš bát, že pod vodou provede nějakou blbost. Každopádně na žraloky se těším.