Ráno je kousek od domu rozkopaná ulice. Na první pohled to působí, jako když si místní jdou stavět uprostřed ulice hrad z písku. Ve skutečnosti ale kopou kanalizaci. Tedy jeden kope a pět radí. To vypadá, že ulice bude částečně uzavřená stejně dlouho jako česká D1.

První zanoření je pro mě vždycky opáčko. Nezapomenout zkontrolovat láhev, správně vše zapnout, dobře si naplivat do masky, zopakovat si v hlavě signály a hlavně nikomu nevykopnout zuby, až budu padat po zádech do vody. Pod hladinou není moc vidět. Všude je plankton. Netrvá ale dlouho a v dálce vidím eagle raye. V duchu si uvědomuju, že vůbec neznám názvy ryb v češtině. Orlí rejnok mi zní stejně divně jako šmoulová zmrzlina.

Z myšlenek mě vytrhne obří manta přibližně 15 metrů přede mnou. Koukám na kameru, má zčernalou obrazovku, a já instinktivně mačkám nahrávání. Když se asi za vteřinu podívám zpátky, manta tam není. To snad není možný. Jak mohla tak rychle zmizet? Koukám se nad sebe, za sebe, doprava, doleva. Manta nikde. To je k vzteku. Taková chvilička. Uklidňuju se tím, že ji mám aspoň nahranou. Můj pohled na kameru mě vrací na zem, teda spíš na dno. Zjišťuju, že kameru jsem vypnula ve chvíli, kdy jsem mantu uviděla. Vypouštím pár bublin a spolu s tím i pár sprostých slov na svou adresu a vzývám Poseidona a pro jistotu i Neptuna, ať pošle ještě jednu. Vždyť je to můj sen.

Čas utíká, vzduch ubývá a Martin signalizuje divemasterovi, že je na sedmdesáti barech. Až bude mít padesát, musíme udělat bezpečnostní přestávku tři minuty a pak se vynořit. A manta nikde. Už přestávám doufat, když vtom se objeví přímo přede mnou. Je obrovská a je blízko. S kamerou tentokrát už chybu nedělám. Arif nám říkal, že když se objeví, máme se snažit zůstat na místě, protože manty mají ve zvyku kroužit kolem a když se nás neleknou, objeví se za chvíli znovu. Ztuhnu stejně jako když jsme v dětství hráli cukrkávalimonádačajrumbum a přibližně tak dlouho, jako bych to odříkala, trvá, než se manta skutečně vrací. A nejen ona, ale spolu s ní i druhá. Obě krásné, ladné, elegantní. Normálně ticho nemám ráda, ale pod vodou je to něco jiného. Usmívám se, což poznám podle toho, že mi pár kapek vniklo otevřenou pusou do automatiky.

Po vynoření se už směju od ucha k uchu. Připomíná mi to první potápění s delfíny. To jsem se usmívala dva dny. Až jsem si říkala, že na lidi musím působit jako Joker z Batmana. Na palubě se mezitím odehrává potápěčská klasika. Přestože se nemá před a po potápění kouřit, první, co udělá snad každý divemaster na světě, když vyleze z vody, je, že ještě než sundá neopren, si zapálí. Tady tomu není jinak.

Druhý ponor je stejně úžasný jako ten první. Tedy alespoň pro mě. Martin ho má bohužel tréninkový, protože se mu mlží maska, takže celých 45 minut postupně umývá masku a vylévá vodu a umývá masku a vylévá vodu. Aspoň si vyzkouší, jak vidím já, než si nandám ráno čočky.

Při návratu do vesnice si všimneme, že chlapci trochu mákli, takže šest metrů kanalizace je už zasypaných. Nikdo ale povrch neudusal, takže týpek na skútru, který právě projíždí, má co dělat, aby se jeho obličej neobtiskl do písku. Třeba to udělají zítra. Očíhnu to, až půjdu běhat.