ZÁŽITEK NEBO NIC – ČTYŘI DNY PŘED ODLETEM

“Odlet za čtyři dny. Poletíme do Kataru, tam budeme jeden den a další zamíříme do Windhoeku,” hlásím nadšeně úlovek letenek, které jsou o osm tisíc na osobu levnější, nejsou se čtyřmi přestupy ani s leteckou společností, která má jednu hvězdičku a v recenzích napsáno, že slepuje letadlo lepící páskou a mnohdy montéři ještě na letišti utahují šrouby. “To nestihnu,” slyším na druhé straně telefonu. Chvíli přemýšlím, zda se už teď začíná zhmotňovat cestovatelova noční můra. Po krátké výměně názorů a přednášce na téma “jak zabalit snadno a do hodiny” (rozuměj - do odletu zbyde ještě 95 hodin) pokládám sluchátko s tím, že jiná možnost není. Hezky to začíná…Sarkasmus.

V den D mám klasicky teplotu. Vzhledem k tomu, že to tak mám snad pokaždé, začínám věřit na cestovní horečku. Jenže tentokrát by se nebylo čemu divit. Den před koupením letenek jsem si totiž volala s Honorárním konzulátem Namibie pro Českou republiku a tam mi řekli, že sice víza dělají na letišti ve Windhoeku, ale už se jim stalo, že jim cestujícího nepustili do letadla bez víza. “Která letecká společnost?” ptám se s naději v hlase. Odpověď mě uklidnila podobně, jako když jsem si nedávno v letadle pustila film: Přežít. “Qatar.” 

Následující čtyři hodiny tak prohledávám stránky mzv.cz. Takhle podrobně je podle mě zkoumali akorát ruští hekři. Další čtyři hodiny píši na všechny ambasády, zastupitelské úřady i honorární konzuláty tady, v Namibii a pro jistotu i v Jihoafrické republice. Nutně potřebuju mít od nějakého úředníka napsáno, že má cesta je požehnána, abych tím, v případě nutnosti, mohla zuřivě mávat, jak v čínském průvodu, když přiletí Si Ťin-pching. Když už se zdá, že všichni úředníci na severní i jižní polokouli o naší cestě ví, dávám si pohov. Teď už by našemu odletu nemělo nic bránit. Teda kromě mé horečky. Chvíli přemýšlím, zda si dělat na čínskou nemoc.