Namibie

Ráno vstávám brzy, chci se opálit. Nějak jsem to za těch 14 dní nestihla. A taky peru. Zjistila jsem totiž, že mé kalhotky, kterým kamarád říká trinitivriti, uschnou za tři má nadechnutí. Teda když se hodně snažím vydržet nedýchat. Naši mezitím vyndavají věci na snídani, když v tom přiletí nechtěný návštěvník a Ondrykovo snídaně mizí v oblacích. Cestou do hlavního města se tedy zastavíme v malé osadě Solitaire. Tedy spíš obydlené křižovatce (ne, nemluvím o Brně), jejíž název ve francouzštině znamená Osamělá a stala se ikonickou zastávkou na území nikoho. Rázovitý majitel zdejšího pekařství “Moose” Mc Gregor tu začal prodávat vyhlášený Apfelstrudel a historický pozůstatek po německých kolonizátorech chutná skvěle.

Po mílích rovných silnic se ta naše do Windhoeku začíná klikatit a pomalu stoupáme do hor. Jasně, svodidla tu nejsou, ale to nejsou ani v Řecku. Vlastně mi to hodně připomíná některé cesty v řeckém vnitrozemí. Vzlyk. Podívám se vedle sebe a vidím bílou Věrču, která se drží za srdce a má smrt v očích. “Co ti je?” ptám se, protože moc nerozumím tomu, co se děje. “Nech mě, ta cesta je strašná.” Pousměju se, protože jsem kdysi jela na Filipínách po cestě, kterou nějaký žebříček vyhlásil jako jednu z deseti nejhorších na světě. “Prosím Tě, klid, vždyť tohle je normální silnice,” slyším se říkat. “Nech mě,” další vzlyk. V tom jsme na vrcholku a předjíždí nás auto, které jede o dobrých 50kilometrů za hodinu rychleji. Chytám mamku za ruku. Silnice je mi volná, ale její stav ne. Už dávno jsem se naučila, že strachu se někdy nemá a nedá poroučet. Během chvilky je po všem.

Večer si zajdeme do vyhlášené restaurace Joe’s Beer House a táta posune další laťku gastronomie. Krokodýla já už nedám. Z lítosti. Chuť je prý ale ještě lepší, než u antilop. 

Další den strávíme v hlavním městě, které pro mě nemá žádné kouzlo a je druhým zklamáním Namibie. Ve srovnání s těmi nádhernými kouty země, úžasnými obyvateli, pestrou faunou i florou a zážitky, je to neporovnatelné. 

Jsem ráda, že jsem tu byla. Jsem ráda, že casting byl nakonec takový, jaký byl. Vidět rodiče i Ondryka cestovat, objevovat… nadšené, překvapené, někdy vystrašené, ale většinou rozzářené a šťastné, je jednoduše skvělé. A já doufám, že jednou sem vezmu i ...

Ráno je budíček brzy. Jedeme na místní Václavák do oblasti Sossusvlei. Teda tak nějak si bez koně, klobás a feťáků představuju Dunu 45, která je jedním z nejfotografovanějších míst Namibie. Před odjezdem ze Sesreim jsme nechali na benzínce odborníky podhustit gumy, abychom nezapadli. Ještě nedávno bych slova guma a nezapadnout v jedné větě čekala v jiném kontextu. Rezervaci otevírají v šest. Kdo chce na duny dříve, musel branou projet už včera. 

Duna 45 je na 45. kilometru asfaltky. Pod ní stojí asi 4 auta, takže to s tou návštěvností nebude tak horký. Co ale během pár minut horký je je písek. Stoupáme vzhůru a ikdyž je teprve osm hodin, písek už řádně hřeje. Pohled do okolí je magický, písečné duny vytvářejí nádherné obrazce a sluníčko, které je ještě hodně nízko jim dodává černooranžovou barvu. Cestu dolů si s Ondrykem zkrátíme válením sudů a kotrmelců. 

Kousek odtud asfaltka končí a mění se rovnou na pouštní road. O té ve smlouvě s půjčovnou píší jen, že máme rozumně využívat 4x4 a v průvodci, že vytahování nebohých zapadnutých turistů je tu na denním pořádku. Jenže my máme Fitipaldiho, který je zvyklý jezdit na sněhu a cestu si tak náramně užívá. Méně už jeho životní spolujezdkyně. Překvapivě nám kolem auta proběhne oryx. “Mňam” ozve se vedle mě, kde se z Ondrykových úst ještě včera ozývalo “jé”. 

Další zastávku máme v DeadVlei, což je místo, kde před 900 lety duny odřízly oblast od řeky Tsauchab a sluníčko vyprahlé africké akácie doslova spálilo. A dnes jsou tak samy pomníky vlastní zkázy.

Další den má být v duchu “i cesta je cíl”, a tak usedám s počítačem na zadní sedadlo. Jednak musím pracovat, druhak tátu očividně řízení baví a už má tady za sebou úctyhodných 3000 kilometrů. První zastávku máme v nedalekém Walvis Bay, které je známé koloniemi plameňáků. Jak jsem včera lachtanů nečekala moc, tak dnes to bylo naopak a přichází první namibijské zklamání. Ikdyž ono je to vždycky o těch očekáváních a já je tentokrát měla velké. Na břehu Walvisbay je dobrých 200 plameňáků a dva pelikáni.

Dalších 95 kilometrů po štěrkové cestě nepotkáme žádnou vesnici, dokonce ani žádný dům. Věta “mami, jdu si hrát k sousedům” tak tady má úplně jiný význam. A zatímco domů je tady ještě méně, než na severu, tak letišť je tady podle mého názoru největší koncentrace na obyvatele na světě. Zpravidla je to tedy jen cedule kousek od silnice a značka “AirPort”, ale zato je každých 50 kilometrů. 

Krajina se během cesty dost mění, ubývá zeleně, přibývá písku a sem tam se objeví i hory. Po 305 kilometrech územím nikoho začíná znenadání asfalt. Zajímalo by mě, zda Dan Ťok, nepřesídlil po neúspěšné kariéře Ministra dopravy ČR sem. K cíli ale nakonec dorazíme. Sesriem je malá vesnička, kde jsou především lodge a kempy, ale také benzínka a obchodek s potravinami, a je to vstupní brána do pouštní oblasti Sossusvlei, kam se my, i všichni ubytovaní, zítra chceme vydat. 

Stejně jako kdekoli na světě i tady platí, že čím méně pravděpodobně někde koupíš jídlo a je tam hodně turistů, tím dražší to jídlo bude. A přitom jim to tady skáče přes cesty. Ano, je to eufemismus pro to, že večer si na bufetové večeři dáváme impalu, oryxe, pakoně a kudu (řazeno od nejlepšího po nejméně chutný, ale přesto skvělý pokrm). Jak mi ten večer, kdy jsem ležela na polopoušti s pohledem na hvězdnou oblohu bez světelného smogu, napsala kamarádka Soňa. “Kdykoli teď půjdu do zoo, budu na tebe myslet”.

Počasí ve Swakopmundu je o poznání chladnější. Zatímco u kmene Himba jsem jim záviděla jejich outfit, dneska jsem ráda, že zdejší pobřežní město s německou koloniální architekturou velí oblečení evropské. Rozdíl je minimálně deset stupňů a hlavně včera večer, když jsme přijeli, to bylo znát. Teď vysvitlo sluníčko a my se jedeme podívat na CapeCross, největší světovou kolonii lachtanů jihoafrických.

Zjišťovala jsem, zda by se tady nedalo potápět, ale JP mi psal, že ne, že je to přírodní rezervace, která je hlídaná. Nevíme tedy, co čekat. Rezervace je v podstatě jen dům na písečné planině a jinak nikde nic. Tedy kromě nejrozpadlejších záchodů, které jsem kdy viděla. Po zaplacení vstupného určeného na ochranu zvířat jedeme ještě asi kilometr k moři a už z dálky je vidět obrovské množství černých fleků. “To nejsou lachtani, že ne?” ptá se nevěřícně Ondryk. “Já myslím, že jsou, mají jich tu být desetitisíce,” směju se radostně, protože při čtení průvodce jsem nevěřila, že kolonie bude tak obrovská.

Obrovský je i smrad, který do nosu uhodí znatelněji než Vémola. Jsou tu turisti, kteří si po pár vteřinách zakryjí nos mikinou a po dalších pár vteřinách mizí zpátky do auta. Podle mě to je v pražském MHD v parném létě horší. Přibližujeme se na dřevěný chodník, ze kterého bychom neměli slézat. Lachtani jsou ale všude kolem, takže nikdo nemá důvod tohle porušovat. Dokonce za námi jeden přijde i na chodník.

Kromě smradu je tu ale také hluk. Podle zvuku totiž mámy najdou svá mláďata, která musely opustit. Ne že by je nechaly pod lávkou, která vypadá jak babybox pro nechtěná mláďata, jen tak, ale musely si odskočit pro potravu a v takovou chvíli žádný babysitting u lachtanů nefunguje. Tátové na své potomky kašlou, ti už mají svou radostnou část splněnou, a tety jsou semetriky, které o hlídání nechtějí ani slyšet a hledí si jen a jen svého potomka. Mámě tak nezbývá než mládě schovat a doufat, že se vrátí dřív, než si na něm smlsne pouštní liška nebo hyena čabraková. A nebo, že mládě nenapadne si jít zaplavat, když ještě nebylo na freedivingovém kurzu. Při pozorování tak trneme při každé vlně, která se vyvalí na lachtaní školku bez učitelky. Těch, kteří nestihli před vodou nebo predátorem utéct, tu leží desítky.

Po dvou hodinách, kdy se nemůžeme s Ondrykem nabažit tohohle přírodopisného dokumentu (mimochodem jeden z dílů Miminka z divočiny na Netflixu se točil tady), nás už volá netrpělivá Věrča, která chce stihnout návštěvu města Swakopmund. Pár koloniálních staveb tu vidíme, ale zas taková nádhera, jakou popisují v průvodci to není a rozhodně to tu ani během víkendu nežije. Sedáme si do restaurace a Stáník jako první překročuje Rubikon. Teda alespoň já byla přesvědčená, že zůstaneme u evropských jídel a místní zvěřinu, což jsou antilopy a zebry, neochutnáme. Když si pochvalně pomlaská, tak neodolám a nutno podotknout, že oryx, kterého mají ve znaku katarské aerolinky, chutná opravdu skvěle. 

Už podruhé nám z našeho telefonu zmizela data. 3 GB za pouhých pár minut. Nevíme, co jsme udělali jinak, ale zdá se, že nám data zmizí pokaždé, když telefon připojíme k autu. Záhada namibijského trojúhelníku v praxi. Všechno totiž máme vypnuté. Dokud jsme v civilizaci, tak jedeme do nejbližšího obchodu, abychom si data dokoupili. V prodejně MTC, která je něco jako O2 nebo T-mobile vysvětlujeme, že máme SIM, kterou potřebujeme nabít. Přehazují si nás jak horkou hranolku z jednoho obchodu do druhého, až nakonec skončíme v prodejně alkoholu, kde si nás nedůvěřivě prohlížejí a já jen čekám otázku, zda osmnáct už mi bylo. “Kolik chcete?” zní ještě podivněji otázka. “Tři,” myslím tím tři GB, ale nějak mě nenapadne to zdůrazňovat. Platím 195 NAD, což je něco kolem 260Kč a dostávám tři papírky. Tři papírky a každý má svůj kód. Když nám sympatický mladík začne nahrávat data do telefonu, zjistím, že jsme o 3x 3GB bohatší. No aspoň víme, že můžeme ještě třikrát náš mobil připojit k autu a to se vyplatí.

Cesta dneska ubíhá dobře. Možná je to tím, že jedeme 30 km rovně, pak lehce zatočíme a zas 30 km rovně. Rozhodujeme se proto zajet k Spitzkoppe, nepřehlédnutelnému vrcholu, kterému se říká africký Matterhorn. Je vysoký 1728m a vznikl údajně před 130miliony let v důsledku sopečné aktivity. Kdykoli podobné informace o nějakém pohoří čtu, tak mě napadne, že by se nemělo říkat “po nás potopa”, ale “po nás sopečná aktivita”. Do části pohoří se smí jen s průvodcem, a tak se k nám přidává asi dvacetiletý Geremy. Od něj se při procházce přírodní rezervací dozvíme, že pár zvířat, které se zde pohybují, zejména zebry a antilopy, tu zůstaly z doby, kdy se tu natáčel holywoodský snímek 10000 př.n.l., který na csfd.cz zaujal podobně jako Corpus Delicty. Tedy vůbec.

Zato nás zaujmou zachovalé skalní malby - šamani, mořské panny a Ondru hlavně hadi. Jestli se totiž něčeho bojí, tak jsou to právě plazící se potvory a výňatky z Geremyho řeči znějí poněkud strašidelně: “Black mamba, dangerous, 20km/h, in 15 minutas stops hearthbeating, zebra snake, agressive, bridge from real to spiritual world.”  Ve skutečnosti ale mluví o nástěnných malbách a tom, co je na nich zobrazeno. Hadi prý v okolí být můžou, ale vzhledem k tomu, kolik nás jde, tak na nás rozhodně nečekají. A má pravdu, nepotkáme ten den ani jednoho. A to je o pět méně, než aut během další cesty do Swakopmundu, cíli naší dnešní cesty.

Ráno se nese ve stylu hakuna matata, byť v téhle části Afriky to neříkají. Snídaně, která začíná v osm, donesou v devět a my máme před sebou ambiciózní přejezd 1159km do Swakopmundu. Už teď je jasné, že to nestihneme. “Pííííp” zní z auta jasné znamení toho, že překračování rychlosti nebude tou správnou cestou. “Píííííp”. Při pohledu na silnici píšu sms do půjčovny “Jaká je tohle cesta?” Přidávám fotku. “Podle mě není štěrková a auto řve, že jsme překročili rychlost,” rozčiluju se skrz naťukaná písmena. “Ta je solná. Tam se jezdí 80. Máte to ve smlouvě” odpovídají mi z půjčovny. “Výborně, takže odteď pokud se nám stane něco s autem, problém jde za námi,” vyšiluju a jsem naštvaná, že jsme na takovou smlouvu přistoupili. Nic jiného nám ale nezbývalo. 

Část cesty skutečně štěrková je. Někde se jede krásně, jinde je lepší jet rychleji, aby auto přeskakovalo z jednoho hrbolku na druhý. To ale riskovat nechceme. Na benzínce se ptáme na cestu a při té příležitosti se dozvíme, že za hrboly může déšť a auta, která krátce po dešti jedou. Úprava silnice se koná jednou až dvakrát za měsíc, zřejmě slušný oddíl. Je krátce před šestou, takže dnes budeme spát v Outju. Za sebou máme 851km. Jsme unavení a otrávení po celém dni.

Vracíme se do kempu, ale protože jsme v Etoshe byli o den déle, než byl původní plán, rozhodujeme se, že ještě dnes půjdeme na výpravu za krokodýly a zítra vyrazíme zase dál. A protože Kambura byl skvělý, tak se domlouváme rovnou s ním. 

Řeku máme hned u chaty, a tak jsem zvědavá, jak dlouho půjdeme. “Ani tady bych si smočit palec nešel,” směje se Kambura na mou otázku, jak daleko bydlí první krokouš. Cestou nám ukáže jedovaté rostliny, z nichž výtažky ze stonku používají místní, aby otrávili šíp. Zvíře prý umře během pár minut. 

Už jdeme dobrou půl hodinku a krokodýl nikde. Kambura sbírá ze země cosi hnědého a ptá se, zda si dám. Je to oříšek makalani, který už jsem viděla jíst několik místních. Ochutnávám a bez uzardění musím říci, že je to hnusný. Celkem by mě zajímal komentář Zdeňka Pohlreicha. Tady ho ale očividně jedí na tuny, protože kdekoli prodávají místní výrobky, tak jsou tam právě vnitřky z těchto oříšků, ze kterých dělají knoflíčky, vyřezávají do nich obrázky nebo i jména turistů. 

“Támhle,” šeptne Kambura a já se snažím zaostřit, ale nic nevidím. Před odjezdem jsem sice byla u očního, ale ten mi dal na vyzkoušení jen pět párů nových čoček a ty jsem vypotřebovala v Etoshi a teď mám o pár dioptrií méně. “Támhle,” hlásí Ondra a popisuje mi, kde vidí ocas prvního krokodýla. Už ho vidím taky. Líně leží na kameni a hýbe sebou rychlostí České pošty. Pokračujeme dál a další krokodýl na sebe nenechá dlouho čekat. Ani tenhle nepatří mezi zdejší velikány, ale je o kus blíž. Kambura bere do ruky kravské hovno a já vidím za dnešek už jeho druhé použití. První bylo na stavbu domu, druhé teď letí směrem na krokouše. Vedle. Další. Další. A teď hází exkrementem i Ondryk. Zážitek nebo nic. Ondra se netrefí, ale Kambura dalším kouskem ano a krokodýl se lehce pohne, ale zdaleka ne tak, jak byste čekali, když někoho trefí hovno. 

Cestou zpátky nás ve vesnici přepadnou děti. Rozesmáté se na nás věsí, chtějí se fotit nebo jen tak objemout. Hned bych si některé vzala domů. Je už ale pozdě a my musíme běžet na večeři. Cestou se stavíme u vodopádů Epupa, které sice padají jen z 35 metrů, ale působí majestátně. Zpátky pak ještě podpoříme místní himbky, které prodávají suvenýry a já neodolám tvrzení, že potřebuje peníze na školu. Sice už jsem si pořídila sošky ve vesnici, ale to, co pro nás nejsou žádné velké peníze, tady může znamenat finanční injekci na měsíc, možná dva. 

Himbové na rozdíl od jiných kmenů nemají žádné náčelníky ani vůdce a dokonce ani šamany. Zato žen mohou mít, co peněženka snese. Platí totiž, čím více žen uživíš, tím více jich můžeš mít, a zároveň platí, čím více dětí, tím více pastýřů, takže rozmnožování je tu ekonomicky výhodné. Žena smí ale mít pouze jednoho muže. Pohlavní styk s jiným mužem může mít pouze se souhlasem nebo dokonce příkazem svého manžela. “Muži často mají další ženy v dalších vesnicích,” vysvětluje mi Kambura. “A kolik máš sourozenců?” jsem zvídavá. “Od maminky jen tři - dvě sestry a jednoho bratra. Od táty,” zamyslí se “…je nás hodně,” cení na mě své bílé zuby a je jasné, že ani netuší, kolik dalších spermií se tátovi zatoulalo. Jediné tabu pro muže jsou ženy z jiných národů. “Holky se mohou vdávat už po skončení první menstruace,” říká Kambura. “Nejprve je iniciační rituál, kterým ji přijmeme mezi dospělé a pak na hlavu dostane tuto ozdobu,” ukazuje na kůži, kterou mají ženy na hlavě “a tím je dané, že se může vdávat. Zadané mohou ale být už od malička,” vysvětluje.

“Chcete se podívat do domu?” ukazuje Kambura na nejbližší stavbu, ze které se čas od času ozýval dětský pláč. “Pokud můžeme,” zním nadšeně. Cestou nám Kambura vysvětluje, že domy jsou postavené z mopanového dřeva a zvířecích, nejčastěji kravských hoven smíchaných s pískem. Stavby obydlí mají na starosti ženy. Vcházíme do malé místnosti, kde je o poznání chladněji, než venku. Na zemi je kravská kůže, je tu čisto, na zdech jsou různé části oblečení a ozdob a uprostřed je malý plech, na kterém se rozdělává oheň. Na kůži sedí mladá, krásná žena, která chová sotva měsíční miminko. “Moro, perivi?” vítá nás podáním ruky a s úsměvem od ucha k uchu. Sundavám si boty a usedám na kravskou kůži, abychom se sem všichni vešli.

Byli jsme pozváni do domu. Dvě věci na první pohled chybí. Toaleta a koupelna. “Toaleta?” Směje se Kambura a rukou se rozmáchne dokola, aby mi ukázal, že kamkoli budu chtít jít, jsem vítána. Usměju se a je mi jasné, že ačkoli mi tady matka příroda poskytla své útočiště již několikrát, tentokrát to vydržím. “A ke koupání nepotřebujeme vodu,” jakoby mi četl myšlenky. “My se koupeme tak, že na tohle,” ukazuje na něco, co bych přirovnala k vonné svíčce nebo difuzéru a pokračuje “dáme bylinky, nahřejeme kov, který k tomu přidáme. Ono to začne vydávat vůni a my přes sebe přehodíme deku a tak se koupeme,” vysvětluje a já se nadechuji, abych se přesvědčila, zda to má účinky, které to mít má. A skutečně. Všichni voní. 

Po chvíli, kdy si hraju s malým miminkem, mi žena podává asi deset centimetrů vysokou dřevěnou nádobu s víčkem a gestikuluje, ať to otevřu a vstrčím dovnitř prsty. Je to něco mazlavého, měkkého a červeného. Hned mi dojde, že je to ta barva, kterou jsou ženy natřené. Natírám si to na tváře a na ruku, kde to rozmazávám, abych viděla, jaký rozdíl, proti mé bílé kůži to bude. Žena se směje. “To je z okry a kravského tuku,” přispěchá s informacemi Kambura a dává mi tím i odpověď na otázku, co jsme to kupovali v obchodě. “Tím se zdejší ženy zkrášlují a zároveň tím chrání kůži před sluníčkem. Červená barva je pro Ovahimby znamením jednak bohatství Země a druhak krve, která je symbolem života.” V první chvíli je barva velmi tmavá, ale přibližně za hodinu už lituju, že jsem si toho nevzala víc, protože na mé kůži hezky zhnědne a ženy ze solárka by mohly zblednout závistí.

Himbské ženy toho obecně na sobě moc nemají, ale šperků mají požehnaně. Když si je v obydlí prohlížím, Kambura mi říká. Vaše země je vedle Polska, viď?  “Ano,” úctyhodné pokývnu nad jeho znalostí. “Tyhle korálky jsou od vás,” ukazuje mi na ozdoby, které má žena na krku, nohou i rukou. “Jablonec,” vzpomene si nakonec a přidává historku, jak je sem přivezl jeho strýc, který žije v Portugalsku. 

Nechce se mi odcházet. Být tu sama, tak poprosím, zda bych tu s nimi mohla den, dva být, abych jejich život poznala ještě víc. I tak to ale bude patřit k mým největším zážitkům, protože podobných kmenů, které téměř nejsou dotčené naší civilizací, respektive, které si ještě stále chrání svůj způsob života už na světě moc není. “Okuhepa, himba, okuhepa.”

Ráno vyrážíme k namibijsko-angolským hranicím, do oblasti řeky Kaunene, kde žije většina lidí z kmene Himba. Mapsme nám ukazuje 198 kilometrů. V Česku slabé dvě hodinky, tady to budou čtyři, a to i přesto, že náš Fittipaldi nedodržuje rychlost danou půjčovnou a zhruba v půlce cesty se ozve nepříjemné pískání dávající najevo, že jeho noha na plynu si má odpočinout. 

Na jedné z pěti křižovatek, které cestou mineme stojí stopař. Hučím ať ho vezmeme, ale v autě je ticho, jako bych neexistovala. Dokonce i má otázka, zda mě někdo poslouchá, zůstane viset ve vzduchu jako červené trenky. Jenže Ondra hlásí, že jsme špatně odbočili a přidává se ke mně. Opět ho mineme. “Chudák, určitě jede ze školy,” přidávám na intenzitě mého nevýrazného hlasu. A Ondryk hlásí: “Aha, tak ne, ta první cesta byla správně.” Otáčíme se. “No doufám, že teď už ho vezmete, není vzduch, že jo,” přisazuju si, když se ozve “ale pojď si sednout dozadu”. V bývalé učitelce očividně zarezonovala poctivá školní docházka. Raduju se a přesedám si vedle třiadvacetiletého Kautuminua.

Snažím se konverzovat, ale hodiny angličtiny zatím nepadly na úrodnou půdu. Jenže kdo by se divil. Školu má 40 km daleko a je otázkou, kolik aut ho vezme. Ukazuje nám občanku a vyměníme si pouze pár základních vět o věku nebo škole. K svačině mu dáme nějaké jídlo a pití a pokračujeme do našeho cíle u Epupa falls.

Tentokrát ubytování nemáme, a tak se ve vesnici jdu pozeptat. Hned první Epupa Falls Lodge and Campsite na bookingu nebylo, ale působí skvěle. Recepční Rika nás ubytováná, ale omlouvá se, že nejde elektřina. Vzhledem k tomu, že jsme na dnešek počítali se stanem a místo toho máme krásnou chatu, nám to nevadí. Ptáme se na průvodce Johna nebo Manjoro, kterého nám doporučil kamarád z Jihoafrické republiky Jean Pier. Recepční nám bohužel říká, že John měl nedávno tragickou událost v rodině a doporučuje nám Kamburu.

Na návštěvu se nikdy nechodí s prázdnou a tady je to dokonce psané pravidlo, a tak se stavujeme v místním stánku a kupujeme rýži, olej, mléko, cibule, fazole, sůl, cukr, polévky a …okru, což nevím, co je…a vyrážíme. Než tam dojedeme, dozvíme se pár prvních informací. Lidé z kmene Himba žijí jako nomádové a chovají dobytek. Velmi málo z nich mluví anglicky, a tak potřebujeme Kamburu, který je příbuzný s rodinou, za kterou jedeme. On má ale na rozdíl od místních na sobě o vrstvu oblečení více. Tričko klubu Borussia Dortmund. Globalizaci nezastavíš.

Stavíme kus od vesnice a Kamburu jde domluvit, že nejdeme nevhod. Vrací se s dobrou zprávou a než do vesnice vejdeme, zasvěcuje nás do historie Namibie a učí nás základní slovíčka, která nevím, jak se píší, tak jen foneticky, kdybyste někoho z kmene Himba někdy potkali.

 Moro - ahoj

Peri vi - jak se máš?

Peri nawa - dobře

Okuhepa - děkuju 

Okuhepa - není zač

Vesnice (onganda) je postavená do kruhu, jedenáct domků a uprostřed kraal. Jakkoli by tohle slovo mohlo evokovat české krále, tak v afrikánštině je to ohrada pro dobytek, která je uprostřed vesnice. Vchod z ohrady směřuje k hlavnímu obydlí, ve kterém neustále hoří posvátný oheň (okuruwo) a je to jediná budova, do které nesmíme. Ovahimbové věří, že díky tomuto ohni, který nesmí nikdy zhasnout, mohou být ve vesnici na významné události přítomni předkové.

Jako první přicházíme k nejstarší ženě. “Perivi” natahuje svraštělou ruku “perinaua” odvětíme a spokojená, že jsem udržela čtyři slova v paměti a ptám se zpátky “perivi?” Směje se, protože obě tušíme, že odteď už budeme komunikovat jen rukomluvou nebo pomocí Kambury. Ten nám vysvětluje, že ve vesnici jsou v tuhle chvíli jen ženy, protože muži jsou už třetí měsíc na pastvě s dobytkem. “Většina dětí, které tady vidíte jsou holky. To poznáte podle toho, že mají dva copánky dopředu. Kluci mají většinou jeden a dozadu. Ti jsou ale s muži na pastvách, zůstali tady jen ti nejmenší,” pokračuje ve vysvětlování Kamburu.

Přecházím k mladší ženě, která cosi vaří na ohni. Aktivity mi nikdy moc nešly, ale chci si povídat. Moje ruce naznačují lžíci, požitek z jídla. Tekutého jídla. Mám radost, když na mou otázku, zda vaří polévku, dostávám jednoznačnou odpověď, že ano. O chvíli později se ukazuje, že je dobře, že jsme si vzali překladatele, protože polévka začíná houstnout a mění se v kaši. Ochutnávám. Připomíná ovesnou kaši ochucenou bylinkami a něčím jako kurkuma. Ne, že bych se v kuchyni vyskytovala často, přesto na dálku oceňuju mikrovlnku, sklokeramickou desku, troubu nebo gril. Z přemítání mě vytrhává starší dáma, která cosi plamenně vysvětluje Kamburovi. “Co se stalo?” ptám se Kambury a doufám, že jsme neudělali nějaké faux-pas. “Ne, ne. Ona mi vysvětluje, jak se planeta mění, že muži už dávno měli být doma, jenže neprší, takže to bude trvat další dva týdny, než se budou moci vrátit,” vysvětluje a mě jen napadá, že by to možná mohla vysvětlit Václavovi Klausů, který si toho ještě stále nevšiml. 

“Když už jsme u těch mužů,” nedá mi to “jak je to tady se vztahy v kmeni, manželstvím, kolik žen, milenek, manželek může muž mít? Nebo je to naopak?” ptám se a napjatě čekám na odpověď 

Z parku vyjíždíme brzy, protože netušíme, jaké silnice nás na severu čekají. Plán je buď dojet do Opuwo, hlavního města oblasti Kaokoland, což je něco přes 400km nebo až k Epupa Falls, což je dalších 200. Když opouštíme hranici oblasti, zastavují nás policisté: “Your driving licence, please,” říkají tátovi a důkladně si nás prohlížejí. “Can we see your fridge?” otázka, která by nás od policistů v ČR asi překvapila, je tady běžná, jako když u nás dávají dýchnout. Zkrátka kontrolují nejběžnější přestupky a tady je to očividně flák masa v lednici. Chtěla jsem mu říci, že my bychom puškou netrefili ani stojící autobus, natož antilopu v letu a s grilováním nejsme zrovna v přátelském vztahu, ale raději vtípek o zvracení polyk…. přejdu. 

Na rychlostní silnici poprvé zapínáme klimatizaci. Venku je krásných 30°C. Jenže místo příjemného zchlazení nás čeká fén. Horký fén. Klimatizace je to stejná jako mám v autě, takže po osvědčených tlačítkách zkoušíme styl řízení covidové pandemie - pokus - omyl. Píšu do půjčovny. “Musíte zapnout start.” Chvíli přemýšlím, jestli si ten pán myslí, že v Česku jezdíme na oslech, ale točím mu video s popiskem” “zapnuto máme, dokonce máme správnou teplotu i nastavení foukání. Nechcete mi spíš napsat, kam s tím zajet? Mlží se nám okna,” posílám další fotku. “To auto je rok staré,” zní odpověď a já si říkám, kde dostal tohle politické školení. Opáčím: “Já se neptala, jak je staré, ale jak vyřešíte problém.” Nevím, zda se grilujeme více my nebo ten servisák, ale rozhodně není friendly. A ne poprvé.

Nakonec dostáváme adresu v městečku Oshakati. Je to jedno z těch pár větších měst, takže je tu i autorizovaný servis Nissan. Jásám. “Nemáte tam chladící kapalinu, ale ta přijde za týden,” hlásí po chvilce zkoumání technik a mě polilo horko. Doslova. Předávám telefon na půjčovnu s ironickou poznámkou o rok starém autě a domlouvám, že zkusí sehnat opravnu v Opuwu, kam míříme. Čeká nás 226km dlouhý očistec.

Po šesti hodinách zpoceni ve vlastní šťávě parkujeme před Sparem (ano, nejčastějším obchodem s jídlem je tu nizozemský maloobchodní řetězec, který kdysi byl u nás pod názvem Interspar) a já volám muže, na jehož vizitce stojí Aircon Specialist. Naši s Ondrou jdou mezitím nakoupit. A nejsou sami. Spousta žen, které si zapomněly vzít podprsenku i tričko vchází do obchodu s nimi. A já jsem ve svém živlu. Ne proto, že by mě vzrušovala různě velká, různě tvarovaná ženská ňadra, ale proto, že se mi strašně líbí, že si místní stále nenechali vzít svou kulturu. Alespoň část. Že ačkoli už někteří chodí nakupovat do evropských obchodů, chodí sem v tradičním oblečení.  Což v jejich případě znamená téměř nazí. U mnoha kmenů, kde jsem zatím byla, se tradičně oblékají už jen kvůli turistům nebo když mají slavnost. Tady je to stále ještě jinak a mě se plní jedno z přání. Kdo by ale ve spoře oděných ženách viděl sexuální příležitost, nechť si raději nechá zajít chuť, neb více než pětina dospělých je AIDS pozitivní.

“I want to marry you,” vytrhne mě z myšlenek mladík, přibližně 18 let. Se smíchem, že bych mohla být jeho maminka, se otáčím a dávám se s ním do řeči. Během pár minut vystřídá několik věcí, které chce - jídlo, pití, něco sladkého, fotku se mnou, můj telefon, mě. Z námluv nás vyrušuje opravář, který právě otevírá naši kapotu. S velmi improvizovaným nářadím cosi zkouší a pak prohlásí, že naše rok stará klimatizace je rozbitá. Jaké překvapení. Musíme s ním tedy do jeho dílny. Tedy dílny. Ondryk se nepřestává smát, když u ponku vedle stromu na prostranství, které je částečně předzahrádkou a částečně vrakovištěm stojí pět mužů, kteří se smějí od ucha k uchu a kolektivně opravují naší prasklinu v klimatizaci. Trvá to hodinku, ale jakkoli to vypadá pro našince zvláštně, věřím jim. “Can you make a photo?” Ptá se aircon specialist a vysvětluje, že v půjčovně ode mě kromě dokladu budou chtít i fotodokumentaci. Obojí hned posílám expres přes whatsapp a už se těším, až se dnes osprchuju.

Večer jdeme na večeři do jedné ze dvou místních restaurací. “Where are you from?” mává na nás korpulentní žena oblečená do zvláštních šatů a ještě zvláštnějšího čepce, který připomíná rohy. Je z kmene Herero, což byli původně také Ovahimbové, kteří ale v době německé kolonizace ztratili svou kulturu. Dodnes mluví stejnou řečí jako Himbové, vyznávají také animismus, ale oblečení přizpůsobili tehdejším kolonistům. Žena se na mě směje od ucha k uchu. “From Czech republic,” odvětím. “Dobrá cena, kupujeme,” šokuje mě poměrně dobrou češtinou a rozesměje zároveň. Tak tomu říkám obchodní talent. Dojem z ní ale předčí mladík, který byl dnes ráno také v hloučku dětí, které obléhaly naše auto, když jsme zastavili před Sparem. Teď stojí před restaurací a gestikuluje, že chce jídlo. Když mu donesu zabalenou krabičku, poděkuje snad desetkrát. Já vím, že by bylo lepší naučit ho “rybařit”, než ho na den nasytit, ale my zítra už budeme jinde a tenhle dobrý skutek jsem potřebovala.