ZÁŽITEK NEBO NIC – OKOLÍ EPUPA FALLS- DEN OSMÝ, čast třetí

Vracíme se do kempu, ale protože jsme v Etoshe byli o den déle, než byl původní plán, rozhodujeme se, že ještě dnes půjdeme na výpravu za krokodýly a zítra vyrazíme zase dál. A protože Kambura byl skvělý, tak se domlouváme rovnou s ním. 

Řeku máme hned u chaty, a tak jsem zvědavá, jak dlouho půjdeme. “Ani tady bych si smočit palec nešel,” směje se Kambura na mou otázku, jak daleko bydlí první krokouš. Cestou nám ukáže jedovaté rostliny, z nichž výtažky ze stonku používají místní, aby otrávili šíp. Zvíře prý umře během pár minut. 

Už jdeme dobrou půl hodinku a krokodýl nikde. Kambura sbírá ze země cosi hnědého a ptá se, zda si dám. Je to oříšek makalani, který už jsem viděla jíst několik místních. Ochutnávám a bez uzardění musím říci, že je to hnusný. Celkem by mě zajímal komentář Zdeňka Pohlreicha. Tady ho ale očividně jedí na tuny, protože kdekoli prodávají místní výrobky, tak jsou tam právě vnitřky z těchto oříšků, ze kterých dělají knoflíčky, vyřezávají do nich obrázky nebo i jména turistů. 

“Támhle,” šeptne Kambura a já se snažím zaostřit, ale nic nevidím. Před odjezdem jsem sice byla u očního, ale ten mi dal na vyzkoušení jen pět párů nových čoček a ty jsem vypotřebovala v Etoshi a teď mám o pár dioptrií méně. “Támhle,” hlásí Ondra a popisuje mi, kde vidí ocas prvního krokodýla. Už ho vidím taky. Líně leží na kameni a hýbe sebou rychlostí České pošty. Pokračujeme dál a další krokodýl na sebe nenechá dlouho čekat. Ani tenhle nepatří mezi zdejší velikány, ale je o kus blíž. Kambura bere do ruky kravské hovno a já vidím za dnešek už jeho druhé použití. První bylo na stavbu domu, druhé teď letí směrem na krokouše. Vedle. Další. Další. A teď hází exkrementem i Ondryk. Zážitek nebo nic. Ondra se netrefí, ale Kambura dalším kouskem ano a krokodýl se lehce pohne, ale zdaleka ne tak, jak byste čekali, když někoho trefí hovno. 

Cestou zpátky nás ve vesnici přepadnou děti. Rozesmáté se na nás věsí, chtějí se fotit nebo jen tak objemout. Hned bych si některé vzala domů. Je už ale pozdě a my musíme běžet na večeři. Cestou se stavíme u vodopádů Epupa, které sice padají jen z 35 metrů, ale působí majestátně. Zpátky pak ještě podpoříme místní himbky, které prodávají suvenýry a já neodolám tvrzení, že potřebuje peníze na školu. Sice už jsem si pořídila sošky ve vesnici, ale to, co pro nás nejsou žádné velké peníze, tady může znamenat finanční injekci na měsíc, možná dva.