ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN SEDMÝ - Z ETOSHY DO OPUWA

Z parku vyjíždíme brzy, protože netušíme, jaké silnice nás na severu čekají. Plán je buď dojet do Opuwo, hlavního města oblasti Kaokoland, což je něco přes 400km nebo až k Epupa Falls, což je dalších 200. Když opouštíme hranici oblasti, zastavují nás policisté: “Your driving licence, please,” říkají tátovi a důkladně si nás prohlížejí. “Can we see your fridge?” otázka, která by nás od policistů v ČR asi překvapila, je tady běžná, jako když u nás dávají dýchnout. Zkrátka kontrolují nejběžnější přestupky a tady je to očividně flák masa v lednici. Chtěla jsem mu říci, že my bychom puškou netrefili ani stojící autobus, natož antilopu v letu a s grilováním nejsme zrovna v přátelském vztahu, ale raději vtípek o zvracení polyk…. přejdu. 

Na rychlostní silnici poprvé zapínáme klimatizaci. Venku je krásných 30°C. Jenže místo příjemného zchlazení nás čeká fén. Horký fén. Klimatizace je to stejná jako mám v autě, takže po osvědčených tlačítkách zkoušíme styl řízení covidové pandemie - pokus - omyl. Píšu do půjčovny. “Musíte zapnout start.” Chvíli přemýšlím, jestli si ten pán myslí, že v Česku jezdíme na oslech, ale točím mu video s popiskem” “zapnuto máme, dokonce máme správnou teplotu i nastavení foukání. Nechcete mi spíš napsat, kam s tím zajet? Mlží se nám okna,” posílám další fotku. “To auto je rok staré,” zní odpověď a já si říkám, kde dostal tohle politické školení. Opáčím: “Já se neptala, jak je staré, ale jak vyřešíte problém.” Nevím, zda se grilujeme více my nebo ten servisák, ale rozhodně není friendly. A ne poprvé.

Nakonec dostáváme adresu v městečku Oshakati. Je to jedno z těch pár větších měst, takže je tu i autorizovaný servis Nissan. Jásám. “Nemáte tam chladící kapalinu, ale ta přijde za týden,” hlásí po chvilce zkoumání technik a mě polilo horko. Doslova. Předávám telefon na půjčovnu s ironickou poznámkou o rok starém autě a domlouvám, že zkusí sehnat opravnu v Opuwu, kam míříme. Čeká nás 226km dlouhý očistec.

Po šesti hodinách zpoceni ve vlastní šťávě parkujeme před Sparem (ano, nejčastějším obchodem s jídlem je tu nizozemský maloobchodní řetězec, který kdysi byl u nás pod názvem Interspar) a já volám muže, na jehož vizitce stojí Aircon Specialist. Naši s Ondrou jdou mezitím nakoupit. A nejsou sami. Spousta žen, které si zapomněly vzít podprsenku i tričko vchází do obchodu s nimi. A já jsem ve svém živlu. Ne proto, že by mě vzrušovala různě velká, různě tvarovaná ženská ňadra, ale proto, že se mi strašně líbí, že si místní stále nenechali vzít svou kulturu. Alespoň část. Že ačkoli už někteří chodí nakupovat do evropských obchodů, chodí sem v tradičním oblečení.  Což v jejich případě znamená téměř nazí. U mnoha kmenů, kde jsem zatím byla, se tradičně oblékají už jen kvůli turistům nebo když mají slavnost. Tady je to stále ještě jinak a mě se plní jedno z přání. Kdo by ale ve spoře oděných ženách viděl sexuální příležitost, nechť si raději nechá zajít chuť, neb více než pětina dospělých je AIDS pozitivní.

“I want to marry you,” vytrhne mě z myšlenek mladík, přibližně 18 let. Se smíchem, že bych mohla být jeho maminka, se otáčím a dávám se s ním do řeči. Během pár minut vystřídá několik věcí, které chce - jídlo, pití, něco sladkého, fotku se mnou, můj telefon, mě. Z námluv nás vyrušuje opravář, který právě otevírá naši kapotu. S velmi improvizovaným nářadím cosi zkouší a pak prohlásí, že naše rok stará klimatizace je rozbitá. Jaké překvapení. Musíme s ním tedy do jeho dílny. Tedy dílny. Ondryk se nepřestává smát, když u ponku vedle stromu na prostranství, které je částečně předzahrádkou a částečně vrakovištěm stojí pět mužů, kteří se smějí od ucha k uchu a kolektivně opravují naší prasklinu v klimatizaci. Trvá to hodinku, ale jakkoli to vypadá pro našince zvláštně, věřím jim. “Can you make a photo?” Ptá se aircon specialist a vysvětluje, že v půjčovně ode mě kromě dokladu budou chtít i fotodokumentaci. Obojí hned posílám expres přes whatsapp a už se těším, až se dnes osprchuju.

Večer jdeme na večeři do jedné ze dvou místních restaurací. “Where are you from?” mává na nás korpulentní žena oblečená do zvláštních šatů a ještě zvláštnějšího čepce, který připomíná rohy. Je z kmene Herero, což byli původně také Ovahimbové, kteří ale v době německé kolonizace ztratili svou kulturu. Dodnes mluví stejnou řečí jako Himbové, vyznávají také animismus, ale oblečení přizpůsobili tehdejším kolonistům. Žena se na mě směje od ucha k uchu. “From Czech republic,” odvětím. “Dobrá cena, kupujeme,” šokuje mě poměrně dobrou češtinou a rozesměje zároveň. Tak tomu říkám obchodní talent. Dojem z ní ale předčí mladík, který byl dnes ráno také v hloučku dětí, které obléhaly naše auto, když jsme zastavili před Sparem. Teď stojí před restaurací a gestikuluje, že chce jídlo. Když mu donesu zabalenou krabičku, poděkuje snad desetkrát. Já vím, že by bylo lepší naučit ho “rybařit”, než ho na den nasytit, ale my zítra už budeme jinde a tenhle dobrý skutek jsem potřebovala.