Namibie, Strana 2

Ráno vyrážíme na okruh po napajedlech, které jsme včera vynechali. V dálce vidíme stát pár aut a je nám jasné, že se chystá snídaně. Vidět je stádo zeber a pakoňů. Ti se sice většinou navzájem varují před nebezpečím, protože zebry mají lepší zrak a pakoně naopak sluch a čich, ale tentokrát se zdá, že všechny smysly selhávají. Pasou se a kousek od nich leží v trávě lvice. 

Naše auto stojí na úrovni lvice. Většina stáda se spokojeně pase po její levé tlapě. Někteří ale pomalu přecházejí na pravou stranu a vždy, když je nějaké zvíře kousek od lvice, zbystříme. Jedna zebra, druhá zebra, dva pakoně, zebra, pakůň, zebra s hříbětem. Zachrápání. Lehce sebou škubneme, když v tom zjistíme, že po dvaceti minutách čekání to Věrča zalomila. Koukáme dál. Lvice si dává na čas. 

Někdy lvi loví třeba i po pěti dnech, takže je možná vyhladovělá a nesmí udělat chybu. A už vůbec ne, pokud na ni čekají hladová mláďata. Lvice samoživitelky bývají dobré lovkyně. Důležité je ale dobře si vybrat z tohohle dlouhého jídelního lístku.

Ve chvíli, kdy lvici míjí malý pakůň, startuje. V autě se ozývá křik v emocích podobný tomu ze stadionů, když se oblíbený sportovec blíží do finiše: “Jde, útočí, útočí.” Jenže zabíhají za horizont a my vidíme jen začátek a na druhé straně prchající zvířata. Tři zebry ale odbojně stojí a ani se nehnou. Najdou vidíme o život běžící mládě a za ním hladovou lvici. V tu chvíli se ale ostatní pakoně otáčejí a jdou mláděti na pomoc. Situace se ještě několikrát otočí. Chvíli lvice honí pakoně, chvíli pakoně startují na lvici. Ta ještě zkouší další útok, ale zpomaluje. Zdá se, že nemá dostatek sil. Zebry i pakoně teď už jen vítězně stojí a lvice se svěšeným ocasem prochází jen pár metrů od nich. Je jasné, že dnes její mláďata najíst nedostanou a ona na tom má lví podíl. Není to ale nijak výjimečné. Navzdory tomu, jak nebezpečně vypadají, mají jen 30% úspěšnost lovu. A to ještě ve skupině.

Ten den vidíme ještě tři gepardy, kteří jsou ale sotva viditelní dalekohledem, jednoho zatoulaného plameňáka v louži, pumpu a žirafy. Po návratu do osady Namutoni jdeme překontrolovat pneumatiky a natankovat. Žena nám říká, že už příliš nafty nemá, ale zkusí z toho ještě něco vyždímat. Při prvních deseti litrech vydá zvuk. Malé zaječení. Všichni si myslíme, že jsme měli slyšiny nebo to bylo něco z parku. Při dvaceti litrech se to opakuje. Směje se. Pak třicet, čtyřicet. Nakonec si výskla celkem šestkrát. Myslím, že si na ní teď vzpomenu pokaždé, když pojedu tankovat.

Ráno u napajedla žádná zvířata nebyla, tak ještě na hodinku zalezu do vyhřátého spacáku a v šest zase běžím. Však mám kondičku ještě ze základky. Dnešek tak trošku přeje předsevzetím a to mé je, že zhubnu a až budu mít takovéhle napajedlo kousek od baráku, začnu běhat. Slibuju. K napajednu dobíhám a mé funění vyruší i tři zebry, které zrovna pijí. Vracím se tedy do tábora a v koupelně potkávám manželku pána z JAR. Dáváme se do řeči. Chvíli se bavíme o včerejší noci i o našich dalších plánech cesty. Oni jedou směr Botswana, my to budeme stáčet směr Angola. “Where are you from?” zajímá se sympatická pětapadesátnice. “Czech Republic, it is …” jsem zvyklá vysvětlovat, kde naše země leží, ale tentokrát ani nedořeknu větu: “I know your country. I know Radovan Krejčíř.” Hořce polknu. Jsem zvyklá, že nás znají podle Václava Havla, Petra Čecha nebo v severněji položených oblastech podle Jaromíra Jágra. Jednou se mi dokonce stalo, že na Filipínách náš ubytovatel znal Miloše Zemana. Konkrétně tedy z internetu situaci, jak málem pozvracel korunovační klenoty. Už tenkrát jsem si říkala, že zamlžím odkud jsem, teď je to tu zas. “On u nás zavedl organizovaný zločin,” pokračuje. Co na to říct. Zlaté české ručičky.

Při výjezdu z Halali nám pod kola skáčí zebry i žirafy. Po asi hodině jedeme k napajedlu Batia. Zdá se, že jsme jediní a zdá se, že tu nic není. Až na velký šedivý balvan, který se pase kousek od nás. Včera jsme nosorožců v noci viděli pět, dneska další. A to jich údajně ve volné přírodě žije méně než 3000. Zdá se, že na tohle vzácné zvíře máme štěstí. První, co mě napadá, když ho vidíme opravdu zblízka a svou velikostí si nezadá s naším autem je, že je neuvěřitelné, že je tenhle kolos býložravec. Chvíli ho pozorujeme a když Ondra chce znovu couvnout, aby ho mohl vyfotit z jiného úhlu, směju se mu, že určitě chce, aby začal kadit. Jenže nosorožci často kadí tam, kde ostatní. A pachová stopa je pro ně velmi důležitá. Latrína je údajně jejich komunikační sítí. Ve 100+1 jsem se dočetla, že nosorožci si trusem sdělují např. „Jsem připravená,“ nebo „Kliď se odsud!“ Voňavé vzkazy mohou nést i řadu dalších, často životně důležitých informací. Dá se říct, že nosorožčí veřejné záchodky jsou Facebookem těchto ohrožených lichokopytníků. Takže Ondrův zájem má něco do sebe.

A zatímco my dva jsme nadšení, Stáník jakoby se nudil a už už kouká na cestu, že by jel zase dál. 

Cestou asi tři auta zastavíme a řekneme jim o našem úlovku. Na oplátku se dozvídáme o lvech kousek od cesty. Blíží se zas poledne, takže neočekáváme velkou aktivitu, ale tentokrát je krásný páreček o dost blíže. V autě vládne demokracie, takže se domlouváme, jak dlouho budeme čekat. Já: “dvacet minut”, Věrča: “pět minut”, Ondryk pálí ostrými “padesát minut” a Stáník by nás běžně podržel, ale tentokrát řekne “pět minut”. Jsem překvapená, ale demokracie je demokracie a někdy motivace dělá divy.

Chvilkami se lvi očuchávají, chvilkami si hrají. Jsou ale furt schovaní v trávě. Po pěti minutách táta z ničeho nic nastartuje. “Tobě je blbě, viď,” slyším mamku. Už to vidím taky. Je zpocený, bílý, na krku má červené skvrny. Znatelně mu není dobře. Sotva slyšitelně hlesne: “Bolí mě břicho.” Tady se za volantem vystřídat nemůžeme. Popojedeme asi kilometr, když najednou začne zvracet. V Česku bych vtipkovala, že je to kocovina podobná, jak míval Miloš Zeman v době své největší slávy, ale tady, kde nejbližší nemocnice je 400 kilometrů daleko, což je třeba 9 hodin, mi k smíchu není. Přemýšlím, co dělat. A taky, co to může být. “Už je mi dobře,” hlásí, ale zní to podobně věrohodně jako věta: “Monike dostala dopis s nábojem.” “Snad je to jen ze včerejšího grilování, ale jedli jsme to všichni. Nebo nedostatku vody (táta zásadně nepije) a únavy?”vypočítám ty lepší varianty. Horší hledám v telefonu - hepatitida, ebola, žlutá zimnice, marburg. Uff. Nic z toho snad neměl, kde chytit. Doufejme. “Jedeme do Namutoni, ubytujeme se a odpočineš si,” rozhodujeme. “Mně nic není,” brání se a odmítá mě pustit k volantu. Naštěstí je volné ubytování a usíná za pár minut. 

My si také odpočinuli, ono to africké sluníčko je trošku náročnější, a v pět vyrážíme na další lov. Vidíme další stádo slonů, geparda, lišku a v noci u místního napajedla i lva s lvíčetem. Mimochodem lvů žije v Namibii přibližně 700 a většina tady v Etoshe. Tátovi už je líp.

Včera nám průvodce do mapy zakreslil, která místa máme navštívit. Do parku se dá vjet až po šesté hodině, a tak hujerovsky stojíme druzí v řadě. U prvního napajedla Ombika bývají prý po ránu lvi. Chvilku postojíme, ale když se nehne ani lísteček, míříme k napajedlu Newborny. Cestou nám týpek ze safari auta prozrazuje, že tam skutečně před chvilkou lvi viděli, míříme proto na jistotu. Snad. Možná. Asi. Doufejme. Mnooo…Když tam dorazíme, nikde nic. Ani lvi, ani nic, co by mohli mít chuť sežrat. Teda kromě nás. Protože jsme kousek od Okaukueja, jedeme tam na záchod. Cestou Ondryk zjistí, že napajedla Newborny jsou tady v okolí dvě. Míříme tedy k druhému a už z dálky je jasné, že tam “něco” bude. Mamka: “Antilopy”. “No kvůli antilopám tu deset aut fakt nestojí,” oponuji a hlavou mi probleskne: “To by bylo jako jít na swingers party a pustit si tam porno.” Nahlas neřeknu ale už nic. Než se dostaneme na lepší výhled, tak dvě lvice s dvěmi lvíčaty odchází. Škoda.

“Hele, kadí,” ukazuje Ondryk postupně na zebru, antilopu, žirafu, pakoně. “Slušná sbírka”, směju se jeho zálibě, když v dálce vidíme zas větší množství aut. I tentokrát jsou tu lvi. Pět. A protože je poledne, připomínají mi mě po sobotním obědě. Taky se jim líbí polehávat ačkoli zákusek je kousek od nich. Ale i já se někdy zvednu, takže zůstáváme dobrých třicet minut čekat. Stádo zeber je zajímavé pozorovat. V jednu chvíli vletí do vody pták a celé stádo se rozuteče až na jednoho flegmatika /viz fotky/. Zjistit proč, se mi nepodařilo, respektive jsem našla jen informaci, že zatímco se skupina pase, jedno zvíře drží stráž a pokud se blíží nebezpečí, varuje ostatní hlasitým zafrkáním. Jenže tady už si všechny zachraňovaly pruhovaný zadek, zatímco ta jedna nehnula řasinkou (rozuměj brvou…a při pohledu na fotky nejspíš ani řasou).

Zajímavé je, že ale prý dost hýbají brvou, když si jejich samec přivede novou. Zebry totiž prý žijí v harémech složených z jednoho samce, několika samic a mláďat. Mezi samicemi je prý celkem jasno a funguje hierarchie. Prim hraje alfa samice, která má přednostní právo se pářit a k nově příchozí samici se ostatní chovají agresivně a samec ji musí bránit.

No nic. Začínám potřebovat čůrat.

Čůrat v národním parku není úplně jednoduché. Je tu šest osad (již zmíněné Okaukuejo, Halali (kam míříme), Namutoni, Dolomite, Onkoshi, Olifantsrus), které jsou od sebe vzdálené přibližně 70 kilometrů, ale to je jízdou v parku 4-5 hodin. Druhou variantou je plastová láhev a třetí matka příroda. Jenže ta tady vymezila teritorium i jiným tvorům a ty sice ještě před chvílí líně zírali na zebry, ale můj zadek je můj zadek, že jo…No nedá se nic dělat. Hledáme místo, kde nebudou stromy ani keře a bude se tam pást dostatečné množství jiných lvích pochoutek. Hotovo.

Ten den už vidíme premiérově akorát pštrosa. Do Halali dorážíme ve dvě. Ubytování v lodge je plné, a tak splníme Věrče její přání a stavíme stany. Camp je skvěle vybavený, každé parkovací místo má svůj kohoutek s vodou, elektřinu a gril, takže leckterý český kemp u Berounky by se v Africe mohl učit. My máme svojí plynovou láhev i nádobí, a tak grilujeme na pánvičce. Celkem to trvá, ale nakonec se všichni najíme. U umývání nádobí se seznámím s pánem z Jihoafrické republiky, který mi řekne, že celý den byli u zdejšího napajedla a bylo tam opravdu hodně zvířat, hlavně slonů. Chystá se tam znovu po šesté. “Pojďte se rychle vykoupat do bazénu a půjdeme taky k napajedlu,” hlásím další plán.

U napajedla sedí zatím jen manželka Jihoafričana s teleobjektivem, který jasně říká, že tohle není první safari, na kterém kdy byla. Sedáme si v tichosti kousek od ní a číháme. Trošku to připomíná rybaření. Deset minut - nic, dvacet minut - nic. Když se po čtyřiceti cosi hýbne na kameni, mám radost, že se dostavila aspoň želva. Hodina - nic. Přichází hlouček hlučných Němců. Mezitím dorazili i jiní lidé, ale ti byli tak ticho, že jsem si jich nevšimla. Tihle mají v ruce pivo a člověk by měl dojem, že si myslí, že čím víc budou fandit a skandovat, tím spíš sem vběhnou ta zvířata. “Sssss…” zasyčím a vztyčeným ukazováčkem dávám najevo, že fandit můžou na Bayernu. Sice se tomu zasmějí, ale zmlknou. Aleluja.

“Sloni, sloni,” slyším nadšené šeptání. Natahuju se pomalu pro foťák. “Dělej,” ohlédnu se a chápu proč. Stádo třinácti slonů běží k nám. Je to neuvěřitelný zážitek. Ten dupot mi zní v uších ještě teď. Ostatně u sedmitunových kolosů se není čemu divit. Sloni nejprve pijí a protože denně prý vypijí až 40 litrů vody, celkem to k našemu potěšení trvá. Později se začínají ve vodě i koupat nebo si chobotem dávat sprchu. Pak si na tělo navršují i bahno. To co trošku připomíná mě, když si nanáším make-up, je ve skutečnosti zbavování se parazitů a nanášení bahna na ochranu kůže. Sloní kůže je totiž asi 2,5cm tlustá, ale slon cítí i usednutí mouchy. Po hodině ještě nemáme dost, ale sloni zřejmě ano, a tak odcházejí. A my jdeme večeřet. 

Když něco chci…no zkrátka po večeři se běžíme s Ondrykem podívat, zda nepřišla nějaká další zvířata. Už z dálky vidíme něco velkého, šedivého. “Jsou tam,” výskne Ondra a popoběhne. Skutečně. Jen kousek od nás jsou tři sloni a jeden nosorožec. Během večera přijdou další nosorožci a taky dvě hyeny. Po půlnoci, když se vrátím do tábora, tak ještě kousek ode mě proběhne liška. Ještě se pak sama jdu podívat k napajedlu, ale začíná pršet, tak vydržím jen chvíli.

Kolem třetí ráno mě probudí slejvák. Chvíli přemýšlím, zda mám či nemám porušit jeden ze sedmi smrtelných hříchů autopůčovny, ale z usilovného přemýšlení usnu a vzbudím se až v pět ráno, kdy se běžím podívat, zda nějaká zvířata nejsou u napajedla. 

Při pohledu na mapu se zdá, že národní park Etosha, kam míříme je, co by Usain Bolt uběhl za 15 minut. Jenže se asi budu muset naučit číst ve zdejších mapách. To že je to ob jedno město vůbec nic neznamená. Namibie je třicátá třetí největší země na světě (10,5x větší než ČR) a je druhá země s nejmenší hustotou zalidnění - 2,6 obyvatele na km2.  Po hodině jízdy nám dochází, že máme ještě kus cesty před sebou. 

Pípne mi zpráva od bookingu. Z ubytování mi píší, že máme mít hotovost, že jim občas nefunguje terminál. Něco máme, ale pro jistotu stavíme v jediném větším městě po cestě, abych vybrala. Strkám kartu, vybrat 5000 NAD, což je v přepočtu asi 6800Kč. Strženo. Vyjíždí karta a peníze nikde. Chvíli nechápavě stojím a čekám. Pak zběsile mačkám všechna možná i nemožná tlačítka. Asi čtrnáctiletá dívka mě pozoruje a plynulou angličtinou, kterou tu hovoří přibližně 75% obyvatel, se ptá, co se stalo. Vysvětluji jí to a ona mě posílá do banky, která je ve vedlejší ulici.

V bance, stejně jako i u všech bankomatů, které jsme zatím viděli, je narváno. Vysvětluji pánovi ze security, co se mi stalo. “To vám vrátí, to se tu děje běžně,” otáčí se prošedivělý běloch. “Tu frontu tu budete stát zbytečně,” chvíli nad jeho slovy přemýšlím a nakonec skáču po hlavě k dalšímu bankomatu a zkouším vybrat další peníze. Jedna karta. Dává mi 2000 NAD. Další mi nevydá. Druhá karta mi 3000 NAD strhne, ale nevydá. Poslední karta mi vydá 3000 NAD. Trošku mám pocit, že jsem právě propadla gamblingu. Buď jsem v pohodě a 5000 NAD nám bude stačit nebo jsem právě darovala místnímu bankovnictví 8000 NAD jako sponzorský dar. 

U gatu do Etoshy vyplníme potřebný dotazník, ale platit prý máme uvnitř v osadě s pro mě nezapamatovatelným názvem Okaukuejo. Nelogické. Navíc mi na recepci nevěnují příliš pozornost. Dvě ženy tam zběsile poskakují, vylévají kbelíky vody na zem, kde jsou kabely vedoucí do zásuvky. V duchu mě napadá, že u nás se říká “hra s ohněm”, tady možná “hra s vodou”. Chvilku čekám, která z nich začne připomínat blikající vánoční řetězy z devadesátek. “Can I help you?”, ptám se paradoxně já paní za kasou, když neohroženě vylévá na změť kabelů a drátů další kbelík. “Here is a scorpion,” poskakuje kolem koštěte a jásá, protože se jí podařilo škorpiona dostat na lopatky a teď ho pomalu sune ke dveřím. Zdá se, že tady o zážitky nebude nouze.

Po dalších patnácti minutách v parku potkáváme jen antilopy. Zastavíme protijedoucí auto a ti nám poradí, že cesta za chvíli končí a žádné zvíře neviděli. Otáčíme to a já začínám mít strach, že jsem nevybrala dobrou destinaci. V Tanzanii jsme viděli obrovská stáda zeber, pakoňů, žiraf i slonů. Nakonec dopadáme jak lovec Pampaliny. Vidíme pár desítek zeber, pakoně, veverky, tři žirafy a jednoho slona. Pomalý, leč úspěšný rozjezd mě trošku uklidní, ale když nám v ubytování řeknou, že mají místní menší safari, neodoláme. Z návštěvy jsem rozpačitá. Na jedné straně je to safari podobné tomu ve Dvoře Králové, na straně druhé jsem ráda, že Ondryk viděl spoustu velkých zvířat a já se o nich něco dozvěděla. Mnohem více ale doufám, že je uvidíme zítra v Etoshe. A od průvodce jsme navíc dostali tipy, kam jet, abychom něco viděli.

Etosha je park přibližně 22tisíc km2 velký. V domorodých jazycích se mu říká “velké bílé místo”, protože je zde solná pánev Etosha, která je zhruba 110 kilometrů dlouhá a je údajně viditelná i z vesmíru. V době, kdy my tu jsme je to jen bílá plocha s trochou zeleně, občas se prý promění na mělké jezero. Etoshu založil v roce 1907 guvernér Německé jihozápadní Afriky, který chtěl chránit zvířata. Park připravil velké množství domorodců - kmenů Haiom, San, Herero a Ovambo o tradiční loviště a půdu.  Za německé nadvlády tam některé kmeny směly zůstat a lovit jako jejich předci lukem a šípem, ale později za vlády JAR byla většina nuceně přesidlována na nedaleké farmy.  Někteří dodnes tlačí na namibijoslkou vládu, aby jim vrátila část území nebo poskytla větší část zisků z národního parku

Do letadla nás pustili bez problémů a já se jak mávnutím hůlkou Harryho Pottera uzdravila. Pohled z letadla nám o Namibii napovídá hodně a já jsem ráda, že mamka nesedí u okna. Stručný popis by řekl “nikde nic”. Po několika dlouhých minutách vidíme tři domky a pár menších budov a k nim cesty připomínající spíš vyšlapané pěšiny.

Fronta na oddělení pro vydávání víz by si nezadala s těmi na banány, jen doufejme, že na nás zbyde.  Chvíli si prohlížím lidi před námi. Většina oděná v safari style oblečení v rukou třímá pas a vyplněný formulář. Někteří další ho teprve vyplňují. Pasy mají různé - maďarské, anglické, německé i české. Jediný, kdo má složku dokumentů, která by stačila na žádost o trvalý pobyt, jsme my. Naštěstí v ČR volby dopadly dobře, tak zatím emigrovat nemusíme. “Pas, formulář,” čekám, kdy sympatickou úřednici, která se směje s neuvěřitelně bílými zuby, ohromím svými dokumenty. Ona se ptá Ondry odkud je a pak vesele dává razítko do pasu. Vyřízeno. 

Na letišti na nás čeká muž z půjčovny, který nás veze do 20 minut vzdáleného hlavního města Windhoek. Země mi zatím nepřipomíná Afriku, ve které jsem dosud byla. “Žirafy,” zvolá řidič a my pár kilometrů od půlmilionové aglomerace vidíme první velká zvířata. Máme radost. Všichni. 

V hlavním městě se dnes nechceme zdržet, tak se jen stavujeme vyměnit peníze a koupit SIM kartu a jídlo. Nevíme, jestli v místech, kam pojedeme, bude snadné nakupovat, takže to hrneme do košíků jako někteří Češi při slově sleva. Máme ale problém se SIMkou. “Váš telefon nefunguje,” oznamuje nám žena s neuvěřitelně dlouhými červenými nehty a obličejem připomínajícím Grinche po ránu. Teda ne tak zeleným, ale tak naštvaným. “To není možné, měla jsem ho teď v Turecku a žádný trabl nebyl,” oponuji. Dobrou půl hodinu zkoušíme vše možné, aby náš průvodce řekl, že půjdeme vedle do obchodu s elektronikou, že tam to možná budou umět s telefonem lépe, než tato žena. Poznámka se jí nelíbí, ale produkt už prodala, tak se nás ráda zbavuje. “Give it to me,” směje se na první pohled lépe naladěný kučeravý mladík, který zmáčkne tři tlačítka a věc je vyřešená.

Z nákupáku stoupáme do jednoho z kopců, které Windhoek obklopují. Hlavní město totiž leží na náhorní plošině Khomas Highland v nadmořské výšce o 53 metrů vyšší, než je naše nejvyšší hora. Namáhejte hlavu, Andrej by na otázku ze základní školy jistě věděl odpověď. Kdyby mu ji markeťáci napsali. Cestou kvituju, že už jsem Věrče prozradila, že auto má na střeše dva stany a může se stát, že některou z krásných teplých nocí strávíme v něm. Neměla jsem na vybranou. Musela jsem vysvětlit, proč s sebou vláčíme spacáky. Rozdýchala to statečně. 

V půjčovně si zapisují každou milimetrovou dírku a vzhledem ke smluvním podmínkám, Ondryk auto ještě celé důkladně natáčí. Při vzpomínce, jak jsem si půjčovala motorku na Bali, je to více než nutné. Sedm stránek smlouvy mi připomene film Sedm. Tam taky bylo sedm smrtelných hříchů - tady mezi ně patří nezkontrolování tlaku v pneumatikách každé ráno, neotevření větracího okénka na prašných cestách, jízda před šestou ráno, jízda po šesté večer, stanování v dešti (kdy prší, máme složit stan a zalézt do auta), jízda rychleji než 120km/hod na dálnici a jízda rychleji než 80 na štěrkové silnici. Podepisuju. Jinou možnost nemám. Sehnat auto takhle na poslední chvíli nebylo úplně jednoduché. V duchu ale přitom počítám, zda máme vůbec šanci dojet dnes před šestou večer do našeho ubytování. “Porušení podmínek znamená vypovězení pojistky. Pokud překročíte třikrát rychlost taktéž,” s obavou se otáčím na našeho Fittipaldiho a mé zdvihnuté obočí nepotřebuje překlad, aby táta rozuměl. 

Z počátku se o překračování rychlosti bavit nemusíme. Jízda i volant vlevo dávají zabrat i zkušenému řidiči. Podle mě má Stáník (táta) otlučené klouby na pravé ruce, jak chce automaticky řadit, a okno od zapnutých stěračů namísto zapnutí směrových světel máme čistější než slovo Jezulátka. 

Situace se mění po vyjetí z Windhoeku. Cesta je totiž rovná. A když píšu rovná, tak tím myslím, že třeba 30 kilometrů není žádná, ani nepatrná, zatáčka. Zpočátku místní podezřívám, že je snad ani neumí postavit. Jediným nebezpečím na silnici jsou antilopy a pan Prase, před kterými varuje spousta značek. 

Po devíti zatáčkách, deseti křižovatkách a projetí měst Okahandja vesniček Osona a Sukses, a ujetí 252 km jsme v cíli. Cestou jsme nepotkali jedinou benzinku. Jedno z nejrychleji rostoucích měst Namibie Otjiwarongo je pro nás jen noční zastávkou před zítřejší návštěvou národního parku Etosha. 

Ubytování i večeře Věrču uklidní natolik, že pronese le-gen-dární větu. Wait for it. “Jednu nebo dvě noci přespím ve stanu.” Ještě že nikdo z nás nemá umělý chrup.

Covid test dopadl dobře a já zdrogovaná vším možným nastupuju do letadla. Stejně tak můj casting. Všichni máme s sebou batohy a nikdo jsme nepřesáhli 10 kilo. Jsem pyšná. 

První zastávku máme ve Frankfurtu. Trvá jen 50 minut, takže v podstatě přeběhneme letiště. Letět s leteckou společností s podivným názvem LOT - “Late Or Tommorow”, možná do Kataru dnes nedorazíme (mimochodem soudní při o náhradu letenek s LOT jsem vyhrála, ale to až jindy). 

“Go to this line,” posílá nás letištní personál do jiné řady. Sice nechápu, ale trpělivě si stoupám k jiné přepážce. “Where are you going?” ptá se nesympatická padesátnice a nedůvěřivě (chápu, mám čepici a roušku) si mě měří přes silné brýle. “To Namibia,” odpovídám, načež její otázka mě překvapí “Which country?”. Chvíli přemýšlím, jak na tu záludnou otázku odpovědět “Namibia”. “Is it Keňa?” rozehrává další partii žena za pultem “No, it is Namibia”. Chvíli se zamyslí a prohlásí “Do you have visa to Keňa or where are you flying?”. Přeskočím svou touhu dát lekci zeměpisu a po pravdě přiznávám, že nemáme, ale že jeden den budeme v Kataru. To ji uklidní a pouští nás do letadla. Aspoň někdo je v klidu.

Dauhá si následující den užijeme. Je to sice rychloprohlídka, ale tím, že nachodíme 10 kilometrů, vidíme vše podstatné - hlavní mešitu, Soud Waqif - tržiště s kořením, oblečením i suvenýry, i oba za mě krásné archikousky - Národní muzeum i Muzeum islámského umění. 

Odpoledne dáváme dohromady všechny dokumenty nutné pro vízum: “Vyplněná žádost”, “Máme” ozývá se sborově, “Pasy, kopii pasu, dvě pasové fotky, cestovní pojištění, kopie výpisů bankovních účtů za tři měsíce?” “To já nemám,” hlásí Ondra. “Zpáteční letenka, rezervace ubytování na první dvě a poslední noc, doklad o pronájmu auta, zvací dopis, cestovní itinerář?” Ufff…

Pro jistotu si nechávám na recepci vytisknou ještě všechny maily s konzuláty a ambasádami a do telefonu ukládám čísla na důležité lidi v Kataru, Namibii, Jihoafrické republice a pro jistotu píšu i kamarádům z ambasády v Libanonu, že možná budu volat SOS. Spát klidně asi nebudu a neustávající viróza tomu nepomáhá.

“Odlet za čtyři dny. Poletíme do Kataru, tam budeme jeden den a další zamíříme do Windhoeku,” hlásím nadšeně úlovek letenek, které jsou o osm tisíc na osobu levnější, nejsou se čtyřmi přestupy ani s leteckou společností, která má jednu hvězdičku a v recenzích napsáno, že slepuje letadlo lepící páskou a mnohdy montéři ještě na letišti utahují šrouby. “To nestihnu,” slyším na druhé straně telefonu. Chvíli přemýšlím, zda se už teď začíná zhmotňovat cestovatelova noční můra. Po krátké výměně názorů a přednášce na téma “jak zabalit snadno a do hodiny” (rozuměj - do odletu zbyde ještě 95 hodin) pokládám sluchátko s tím, že jiná možnost není. Hezky to začíná…Sarkasmus.

V den D mám klasicky teplotu. Vzhledem k tomu, že to tak mám snad pokaždé, začínám věřit na cestovní horečku. Jenže tentokrát by se nebylo čemu divit. Den před koupením letenek jsem si totiž volala s Honorárním konzulátem Namibie pro Českou republiku a tam mi řekli, že sice víza dělají na letišti ve Windhoeku, ale už se jim stalo, že jim cestujícího nepustili do letadla bez víza. “Která letecká společnost?” ptám se s naději v hlase. Odpověď mě uklidnila podobně, jako když jsem si nedávno v letadle pustila film: Přežít. “Qatar.” 

Následující čtyři hodiny tak prohledávám stránky mzv.cz. Takhle podrobně je podle mě zkoumali akorát ruští hekři. Další čtyři hodiny píši na všechny ambasády, zastupitelské úřady i honorární konzuláty tady, v Namibii a pro jistotu i v Jihoafrické republice. Nutně potřebuju mít od nějakého úředníka napsáno, že má cesta je požehnána, abych tím, v případě nutnosti, mohla zuřivě mávat, jak v čínském průvodu, když přiletí Si Ťin-pching. Když už se zdá, že všichni úředníci na severní i jižní polokouli o naší cestě ví, dávám si pohov. Teď už by našemu odletu nemělo nic bránit. Teda kromě mé horečky. Chvíli přemýšlím, zda si dělat na čínskou nemoc.

“To je slušný casting. Nechceš to rovnou točit?” říká mi kamarád pár dní před odletem, když mu u kafe a dortíku objasňuji, že tentokrát na cestu beru synovce a rodiče, a tudíž tentokrát potřebuji o zemi víc informací, než jen název letiště, kde vystoupím. “Nějak to vykrystalizovalo,” směju se a vím, že tentokrát to bude trošku jiný Zážitek nebo nic, než na který jsem zvyklá. Odvahu a lásku k adrenalinu jsem totiž po mamce rozhodně nezdědila.… Eufemismus.

Sestavení castingu předcházela diskuse se synovcem Ondrou o tom, kam bychom mohli vyrazit. “Já bych rád viděl velká zvířata, třeba slony. Jako ségra,” odkazuje na mou cestu Tanzanií s jeho sestrou před dvěmi lety. V mém hledáčku je už dlouho Namibie, a tak jí věnuju pět minut u Googlu a rozhoduju, že jedeme tam. Jenže Google má nashromážděných víc informací, než estébák Babiš, a na rozdíl od něj tak často nelže, a já při dalších pěti minutách zjišťuji, že cesta hromadnou dopravou tam nehrozí, protože vzdálenosti mezi městy, které chceme vidět, jsou dvěstě i pětset kilometrů a cesty jsou natolik špatné, že pravděpodobnost, že píchnu je rovna tomu, že na Vánoce bude v televizi Láska nebeská. “Ondry, tak Namibii musíme odpískat. Pneumatiky v ČR zásadně vyměňuji tak, že mávnu na kolem jedoucí auto a v Namibii se prý může stát, že žádné kolem pár hodin nebo i dní nepojede. A na sněhu se to nehodlám učit.” (Přiznání, že něco neumím, bylo velmi těžké :)). “Tak táta pojede s vámi,” slyším z kuchyně a chvíli přemýšlím, zda s tím táta taky souhlasí.

Zkrátím to. Po mnoha nepublikovatelných diskusích a zatajení toho, že to auto má stany na střeše, je tým kompletní.