ZÁŽITEK NEBO NIC – TÝDEN PŘED ODLETEM - STUBAI, PRAHA

“To je slušný casting. Nechceš to rovnou točit?” říká mi kamarád pár dní před odletem, když mu u kafe a dortíku objasňuji, že tentokrát na cestu beru synovce a rodiče, a tudíž tentokrát potřebuji o zemi víc informací, než jen název letiště, kde vystoupím. “Nějak to vykrystalizovalo,” směju se a vím, že tentokrát to bude trošku jiný Zážitek nebo nic, než na který jsem zvyklá. Odvahu a lásku k adrenalinu jsem totiž po mamce rozhodně nezdědila.… Eufemismus.

Sestavení castingu předcházela diskuse se synovcem Ondrou o tom, kam bychom mohli vyrazit. “Já bych rád viděl velká zvířata, třeba slony. Jako ségra,” odkazuje na mou cestu Tanzanií s jeho sestrou před dvěmi lety. V mém hledáčku je už dlouho Namibie, a tak jí věnuju pět minut u Googlu a rozhoduju, že jedeme tam. Jenže Google má nashromážděných víc informací, než estébák Babiš, a na rozdíl od něj tak často nelže, a já při dalších pěti minutách zjišťuji, že cesta hromadnou dopravou tam nehrozí, protože vzdálenosti mezi městy, které chceme vidět, jsou dvěstě i pětset kilometrů a cesty jsou natolik špatné, že pravděpodobnost, že píchnu je rovna tomu, že na Vánoce bude v televizi Láska nebeská. “Ondry, tak Namibii musíme odpískat. Pneumatiky v ČR zásadně vyměňuji tak, že mávnu na kolem jedoucí auto a v Namibii se prý může stát, že žádné kolem pár hodin nebo i dní nepojede. A na sněhu se to nehodlám učit.” (Přiznání, že něco neumím, bylo velmi těžké :)). “Tak táta pojede s vámi,” slyším z kuchyně a chvíli přemýšlím, zda s tím táta taky souhlasí.

Zkrátím to. Po mnoha nepublikovatelných diskusích a zatajení toho, že to auto má stany na střeše, je tým kompletní.