ZÁŽITEK NEBO NIC - DEN 1 - ODLET A DAUHÁ

Covid test dopadl dobře a já zdrogovaná vším možným nastupuju do letadla. Stejně tak můj casting. Všichni máme s sebou batohy a nikdo jsme nepřesáhli 10 kilo. Jsem pyšná. 

První zastávku máme ve Frankfurtu. Trvá jen 50 minut, takže v podstatě přeběhneme letiště. Letět s leteckou společností s podivným názvem LOT - “Late Or Tommorow”, možná do Kataru dnes nedorazíme (mimochodem soudní při o náhradu letenek s LOT jsem vyhrála, ale to až jindy). 

“Go to this line,” posílá nás letištní personál do jiné řady. Sice nechápu, ale trpělivě si stoupám k jiné přepážce. “Where are you going?” ptá se nesympatická padesátnice a nedůvěřivě (chápu, mám čepici a roušku) si mě měří přes silné brýle. “To Namibia,” odpovídám, načež její otázka mě překvapí “Which country?”. Chvíli přemýšlím, jak na tu záludnou otázku odpovědět “Namibia”. “Is it Keňa?” rozehrává další partii žena za pultem “No, it is Namibia”. Chvíli se zamyslí a prohlásí “Do you have visa to Keňa or where are you flying?”. Přeskočím svou touhu dát lekci zeměpisu a po pravdě přiznávám, že nemáme, ale že jeden den budeme v Kataru. To ji uklidní a pouští nás do letadla. Aspoň někdo je v klidu.

Dauhá si následující den užijeme. Je to sice rychloprohlídka, ale tím, že nachodíme 10 kilometrů, vidíme vše podstatné - hlavní mešitu, Soud Waqif - tržiště s kořením, oblečením i suvenýry, i oba za mě krásné archikousky - Národní muzeum i Muzeum islámského umění. 

Odpoledne dáváme dohromady všechny dokumenty nutné pro vízum: “Vyplněná žádost”, “Máme” ozývá se sborově, “Pasy, kopii pasu, dvě pasové fotky, cestovní pojištění, kopie výpisů bankovních účtů za tři měsíce?” “To já nemám,” hlásí Ondra. “Zpáteční letenka, rezervace ubytování na první dvě a poslední noc, doklad o pronájmu auta, zvací dopis, cestovní itinerář?” Ufff…

Pro jistotu si nechávám na recepci vytisknou ještě všechny maily s konzuláty a ambasádami a do telefonu ukládám čísla na důležité lidi v Kataru, Namibii, Jihoafrické republice a pro jistotu píšu i kamarádům z ambasády v Libanonu, že možná budu volat SOS. Spát klidně asi nebudu a neustávající viróza tomu nepomáhá.