ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN PÁTÝ - NÁRODNÍ PARK ETOSHA
Ráno u napajedla žádná zvířata nebyla, tak ještě na hodinku zalezu do vyhřátého spacáku a v šest zase běžím. Však mám kondičku ještě ze základky. Dnešek tak trošku přeje předsevzetím a to mé je, že zhubnu a až budu mít takovéhle napajedlo kousek od baráku, začnu běhat. Slibuju. K napajednu dobíhám a mé funění vyruší i tři zebry, které zrovna pijí. Vracím se tedy do tábora a v koupelně potkávám manželku pána z JAR. Dáváme se do řeči. Chvíli se bavíme o včerejší noci i o našich dalších plánech cesty. Oni jedou směr Botswana, my to budeme stáčet směr Angola. “Where are you from?” zajímá se sympatická pětapadesátnice. “Czech Republic, it is …” jsem zvyklá vysvětlovat, kde naše země leží, ale tentokrát ani nedořeknu větu: “I know your country. I know Radovan Krejčíř.” Hořce polknu. Jsem zvyklá, že nás znají podle Václava Havla, Petra Čecha nebo v severněji položených oblastech podle Jaromíra Jágra. Jednou se mi dokonce stalo, že na Filipínách náš ubytovatel znal Miloše Zemana. Konkrétně tedy z internetu situaci, jak málem pozvracel korunovační klenoty. Už tenkrát jsem si říkala, že zamlžím odkud jsem, teď je to tu zas. “On u nás zavedl organizovaný zločin,” pokračuje. Co na to říct. Zlaté české ručičky.
Při výjezdu z Halali nám pod kola skáčí zebry i žirafy. Po asi hodině jedeme k napajedlu Batia. Zdá se, že jsme jediní a zdá se, že tu nic není. Až na velký šedivý balvan, který se pase kousek od nás. Včera jsme nosorožců v noci viděli pět, dneska další. A to jich údajně ve volné přírodě žije méně než 3000. Zdá se, že na tohle vzácné zvíře máme štěstí. První, co mě napadá, když ho vidíme opravdu zblízka a svou velikostí si nezadá s naším autem je, že je neuvěřitelné, že je tenhle kolos býložravec. Chvíli ho pozorujeme a když Ondra chce znovu couvnout, aby ho mohl vyfotit z jiného úhlu, směju se mu, že určitě chce, aby začal kadit. Jenže nosorožci často kadí tam, kde ostatní. A pachová stopa je pro ně velmi důležitá. Latrína je údajně jejich komunikační sítí. Ve 100+1 jsem se dočetla, že nosorožci si trusem sdělují např. „Jsem připravená,“ nebo „Kliď se odsud!“ Voňavé vzkazy mohou nést i řadu dalších, často životně důležitých informací. Dá se říct, že nosorožčí veřejné záchodky jsou Facebookem těchto ohrožených lichokopytníků. Takže Ondrův zájem má něco do sebe.
A zatímco my dva jsme nadšení, Stáník jakoby se nudil a už už kouká na cestu, že by jel zase dál.
Cestou asi tři auta zastavíme a řekneme jim o našem úlovku. Na oplátku se dozvídáme o lvech kousek od cesty. Blíží se zas poledne, takže neočekáváme velkou aktivitu, ale tentokrát je krásný páreček o dost blíže. V autě vládne demokracie, takže se domlouváme, jak dlouho budeme čekat. Já: “dvacet minut”, Věrča: “pět minut”, Ondryk pálí ostrými “padesát minut” a Stáník by nás běžně podržel, ale tentokrát řekne “pět minut”. Jsem překvapená, ale demokracie je demokracie a někdy motivace dělá divy.
Chvilkami se lvi očuchávají, chvilkami si hrají. Jsou ale furt schovaní v trávě. Po pěti minutách táta z ničeho nic nastartuje. “Tobě je blbě, viď,” slyším mamku. Už to vidím taky. Je zpocený, bílý, na krku má červené skvrny. Znatelně mu není dobře. Sotva slyšitelně hlesne: “Bolí mě břicho.” Tady se za volantem vystřídat nemůžeme. Popojedeme asi kilometr, když najednou začne zvracet. V Česku bych vtipkovala, že je to kocovina podobná, jak míval Miloš Zeman v době své největší slávy, ale tady, kde nejbližší nemocnice je 400 kilometrů daleko, což je třeba 9 hodin, mi k smíchu není. Přemýšlím, co dělat. A taky, co to může být. “Už je mi dobře,” hlásí, ale zní to podobně věrohodně jako věta: “Monike dostala dopis s nábojem.” “Snad je to jen ze včerejšího grilování, ale jedli jsme to všichni. Nebo nedostatku vody (táta zásadně nepije) a únavy?”vypočítám ty lepší varianty. Horší hledám v telefonu - hepatitida, ebola, žlutá zimnice, marburg. Uff. Nic z toho snad neměl, kde chytit. Doufejme. “Jedeme do Namutoni, ubytujeme se a odpočineš si,” rozhodujeme. “Mně nic není,” brání se a odmítá mě pustit k volantu. Naštěstí je volné ubytování a usíná za pár minut.
My si také odpočinuli, ono to africké sluníčko je trošku náročnější, a v pět vyrážíme na další lov. Vidíme další stádo slonů, geparda, lišku a v noci u místního napajedla i lva s lvíčetem. Mimochodem lvů žije v Namibii přibližně 700 a většina tady v Etoshe. Tátovi už je líp.