ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN TŘETÍ - Z OTJIWARANGO DO NÁRODNÍHO PARKU ETOSHA

Při pohledu na mapu se zdá, že národní park Etosha, kam míříme je, co by Usain Bolt uběhl za 15 minut. Jenže se asi budu muset naučit číst ve zdejších mapách. To že je to ob jedno město vůbec nic neznamená. Namibie je třicátá třetí největší země na světě (10,5x větší než ČR) a je druhá země s nejmenší hustotou zalidnění - 2,6 obyvatele na km2.  Po hodině jízdy nám dochází, že máme ještě kus cesty před sebou. 

Pípne mi zpráva od bookingu. Z ubytování mi píší, že máme mít hotovost, že jim občas nefunguje terminál. Něco máme, ale pro jistotu stavíme v jediném větším městě po cestě, abych vybrala. Strkám kartu, vybrat 5000 NAD, což je v přepočtu asi 6800Kč. Strženo. Vyjíždí karta a peníze nikde. Chvíli nechápavě stojím a čekám. Pak zběsile mačkám všechna možná i nemožná tlačítka. Asi čtrnáctiletá dívka mě pozoruje a plynulou angličtinou, kterou tu hovoří přibližně 75% obyvatel, se ptá, co se stalo. Vysvětluji jí to a ona mě posílá do banky, která je ve vedlejší ulici.

V bance, stejně jako i u všech bankomatů, které jsme zatím viděli, je narváno. Vysvětluji pánovi ze security, co se mi stalo. “To vám vrátí, to se tu děje běžně,” otáčí se prošedivělý běloch. “Tu frontu tu budete stát zbytečně,” chvíli nad jeho slovy přemýšlím a nakonec skáču po hlavě k dalšímu bankomatu a zkouším vybrat další peníze. Jedna karta. Dává mi 2000 NAD. Další mi nevydá. Druhá karta mi 3000 NAD strhne, ale nevydá. Poslední karta mi vydá 3000 NAD. Trošku mám pocit, že jsem právě propadla gamblingu. Buď jsem v pohodě a 5000 NAD nám bude stačit nebo jsem právě darovala místnímu bankovnictví 8000 NAD jako sponzorský dar. 

U gatu do Etoshy vyplníme potřebný dotazník, ale platit prý máme uvnitř v osadě s pro mě nezapamatovatelným názvem Okaukuejo. Nelogické. Navíc mi na recepci nevěnují příliš pozornost. Dvě ženy tam zběsile poskakují, vylévají kbelíky vody na zem, kde jsou kabely vedoucí do zásuvky. V duchu mě napadá, že u nás se říká “hra s ohněm”, tady možná “hra s vodou”. Chvilku čekám, která z nich začne připomínat blikající vánoční řetězy z devadesátek. “Can I help you?”, ptám se paradoxně já paní za kasou, když neohroženě vylévá na změť kabelů a drátů další kbelík. “Here is a scorpion,” poskakuje kolem koštěte a jásá, protože se jí podařilo škorpiona dostat na lopatky a teď ho pomalu sune ke dveřím. Zdá se, že tady o zážitky nebude nouze.

Po dalších patnácti minutách v parku potkáváme jen antilopy. Zastavíme protijedoucí auto a ti nám poradí, že cesta za chvíli končí a žádné zvíře neviděli. Otáčíme to a já začínám mít strach, že jsem nevybrala dobrou destinaci. V Tanzanii jsme viděli obrovská stáda zeber, pakoňů, žiraf i slonů. Nakonec dopadáme jak lovec Pampaliny. Vidíme pár desítek zeber, pakoně, veverky, tři žirafy a jednoho slona. Pomalý, leč úspěšný rozjezd mě trošku uklidní, ale když nám v ubytování řeknou, že mají místní menší safari, neodoláme. Z návštěvy jsem rozpačitá. Na jedné straně je to safari podobné tomu ve Dvoře Králové, na straně druhé jsem ráda, že Ondryk viděl spoustu velkých zvířat a já se o nich něco dozvěděla. Mnohem více ale doufám, že je uvidíme zítra v Etoshe. A od průvodce jsme navíc dostali tipy, kam jet, abychom něco viděli.

Etosha je park přibližně 22tisíc km2 velký. V domorodých jazycích se mu říká “velké bílé místo”, protože je zde solná pánev Etosha, která je zhruba 110 kilometrů dlouhá a je údajně viditelná i z vesmíru. V době, kdy my tu jsme je to jen bílá plocha s trochou zeleně, občas se prý promění na mělké jezero. Etoshu založil v roce 1907 guvernér Německé jihozápadní Afriky, který chtěl chránit zvířata. Park připravil velké množství domorodců - kmenů Haiom, San, Herero a Ovambo o tradiční loviště a půdu.  Za německé nadvlády tam některé kmeny směly zůstat a lovit jako jejich předci lukem a šípem, ale později za vlády JAR byla většina nuceně přesidlována na nedaleké farmy.  Někteří dodnes tlačí na namibijoslkou vládu, aby jim vrátila část území nebo poskytla větší část zisků z národního parku