ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN DRUHÝ - Z KATARU DO NAMIBIE
Do letadla nás pustili bez problémů a já se jak mávnutím hůlkou Harryho Pottera uzdravila. Pohled z letadla nám o Namibii napovídá hodně a já jsem ráda, že mamka nesedí u okna. Stručný popis by řekl “nikde nic”. Po několika dlouhých minutách vidíme tři domky a pár menších budov a k nim cesty připomínající spíš vyšlapané pěšiny.
Fronta na oddělení pro vydávání víz by si nezadala s těmi na banány, jen doufejme, že na nás zbyde. Chvíli si prohlížím lidi před námi. Většina oděná v safari style oblečení v rukou třímá pas a vyplněný formulář. Někteří další ho teprve vyplňují. Pasy mají různé - maďarské, anglické, německé i české. Jediný, kdo má složku dokumentů, která by stačila na žádost o trvalý pobyt, jsme my. Naštěstí v ČR volby dopadly dobře, tak zatím emigrovat nemusíme. “Pas, formulář,” čekám, kdy sympatickou úřednici, která se směje s neuvěřitelně bílými zuby, ohromím svými dokumenty. Ona se ptá Ondry odkud je a pak vesele dává razítko do pasu. Vyřízeno.
Na letišti na nás čeká muž z půjčovny, který nás veze do 20 minut vzdáleného hlavního města Windhoek. Země mi zatím nepřipomíná Afriku, ve které jsem dosud byla. “Žirafy,” zvolá řidič a my pár kilometrů od půlmilionové aglomerace vidíme první velká zvířata. Máme radost. Všichni.
V hlavním městě se dnes nechceme zdržet, tak se jen stavujeme vyměnit peníze a koupit SIM kartu a jídlo. Nevíme, jestli v místech, kam pojedeme, bude snadné nakupovat, takže to hrneme do košíků jako někteří Češi při slově sleva. Máme ale problém se SIMkou. “Váš telefon nefunguje,” oznamuje nám žena s neuvěřitelně dlouhými červenými nehty a obličejem připomínajícím Grinche po ránu. Teda ne tak zeleným, ale tak naštvaným. “To není možné, měla jsem ho teď v Turecku a žádný trabl nebyl,” oponuji. Dobrou půl hodinu zkoušíme vše možné, aby náš průvodce řekl, že půjdeme vedle do obchodu s elektronikou, že tam to možná budou umět s telefonem lépe, než tato žena. Poznámka se jí nelíbí, ale produkt už prodala, tak se nás ráda zbavuje. “Give it to me,” směje se na první pohled lépe naladěný kučeravý mladík, který zmáčkne tři tlačítka a věc je vyřešená.
Z nákupáku stoupáme do jednoho z kopců, které Windhoek obklopují. Hlavní město totiž leží na náhorní plošině Khomas Highland v nadmořské výšce o 53 metrů vyšší, než je naše nejvyšší hora. Namáhejte hlavu, Andrej by na otázku ze základní školy jistě věděl odpověď. Kdyby mu ji markeťáci napsali. Cestou kvituju, že už jsem Věrče prozradila, že auto má na střeše dva stany a může se stát, že některou z krásných teplých nocí strávíme v něm. Neměla jsem na vybranou. Musela jsem vysvětlit, proč s sebou vláčíme spacáky. Rozdýchala to statečně.
V půjčovně si zapisují každou milimetrovou dírku a vzhledem ke smluvním podmínkám, Ondryk auto ještě celé důkladně natáčí. Při vzpomínce, jak jsem si půjčovala motorku na Bali, je to více než nutné. Sedm stránek smlouvy mi připomene film Sedm. Tam taky bylo sedm smrtelných hříchů - tady mezi ně patří nezkontrolování tlaku v pneumatikách každé ráno, neotevření větracího okénka na prašných cestách, jízda před šestou ráno, jízda po šesté večer, stanování v dešti (kdy prší, máme složit stan a zalézt do auta), jízda rychleji než 120km/hod na dálnici a jízda rychleji než 80 na štěrkové silnici. Podepisuju. Jinou možnost nemám. Sehnat auto takhle na poslední chvíli nebylo úplně jednoduché. V duchu ale přitom počítám, zda máme vůbec šanci dojet dnes před šestou večer do našeho ubytování. “Porušení podmínek znamená vypovězení pojistky. Pokud překročíte třikrát rychlost taktéž,” s obavou se otáčím na našeho Fittipaldiho a mé zdvihnuté obočí nepotřebuje překlad, aby táta rozuměl.
Z počátku se o překračování rychlosti bavit nemusíme. Jízda i volant vlevo dávají zabrat i zkušenému řidiči. Podle mě má Stáník (táta) otlučené klouby na pravé ruce, jak chce automaticky řadit, a okno od zapnutých stěračů namísto zapnutí směrových světel máme čistější než slovo Jezulátka.
Situace se mění po vyjetí z Windhoeku. Cesta je totiž rovná. A když píšu rovná, tak tím myslím, že třeba 30 kilometrů není žádná, ani nepatrná, zatáčka. Zpočátku místní podezřívám, že je snad ani neumí postavit. Jediným nebezpečím na silnici jsou antilopy a pan Prase, před kterými varuje spousta značek.
Po devíti zatáčkách, deseti křižovatkách a projetí měst Okahandja vesniček Osona a Sukses, a ujetí 252 km jsme v cíli. Cestou jsme nepotkali jedinou benzinku. Jedno z nejrychleji rostoucích měst Namibie Otjiwarongo je pro nás jen noční zastávkou před zítřejší návštěvou národního parku Etosha.
Ubytování i večeře Věrču uklidní natolik, že pronese le-gen-dární větu. Wait for it. “Jednu nebo dvě noci přespím ve stanu.” Ještě že nikdo z nás nemá umělý chrup.