ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN ČTVRTÝ - NÁRODNÍ PARK ETOSHA

Včera nám průvodce do mapy zakreslil, která místa máme navštívit. Do parku se dá vjet až po šesté hodině, a tak hujerovsky stojíme druzí v řadě. U prvního napajedla Ombika bývají prý po ránu lvi. Chvilku postojíme, ale když se nehne ani lísteček, míříme k napajedlu Newborny. Cestou nám týpek ze safari auta prozrazuje, že tam skutečně před chvilkou lvi viděli, míříme proto na jistotu. Snad. Možná. Asi. Doufejme. Mnooo…Když tam dorazíme, nikde nic. Ani lvi, ani nic, co by mohli mít chuť sežrat. Teda kromě nás. Protože jsme kousek od Okaukueja, jedeme tam na záchod. Cestou Ondryk zjistí, že napajedla Newborny jsou tady v okolí dvě. Míříme tedy k druhému a už z dálky je jasné, že tam “něco” bude. Mamka: “Antilopy”. “No kvůli antilopám tu deset aut fakt nestojí,” oponuji a hlavou mi probleskne: “To by bylo jako jít na swingers party a pustit si tam porno.” Nahlas neřeknu ale už nic. Než se dostaneme na lepší výhled, tak dvě lvice s dvěmi lvíčaty odchází. Škoda.

“Hele, kadí,” ukazuje Ondryk postupně na zebru, antilopu, žirafu, pakoně. “Slušná sbírka”, směju se jeho zálibě, když v dálce vidíme zas větší množství aut. I tentokrát jsou tu lvi. Pět. A protože je poledne, připomínají mi mě po sobotním obědě. Taky se jim líbí polehávat ačkoli zákusek je kousek od nich. Ale i já se někdy zvednu, takže zůstáváme dobrých třicet minut čekat. Stádo zeber je zajímavé pozorovat. V jednu chvíli vletí do vody pták a celé stádo se rozuteče až na jednoho flegmatika /viz fotky/. Zjistit proč, se mi nepodařilo, respektive jsem našla jen informaci, že zatímco se skupina pase, jedno zvíře drží stráž a pokud se blíží nebezpečí, varuje ostatní hlasitým zafrkáním. Jenže tady už si všechny zachraňovaly pruhovaný zadek, zatímco ta jedna nehnula řasinkou (rozuměj brvou…a při pohledu na fotky nejspíš ani řasou).

Zajímavé je, že ale prý dost hýbají brvou, když si jejich samec přivede novou. Zebry totiž prý žijí v harémech složených z jednoho samce, několika samic a mláďat. Mezi samicemi je prý celkem jasno a funguje hierarchie. Prim hraje alfa samice, která má přednostní právo se pářit a k nově příchozí samici se ostatní chovají agresivně a samec ji musí bránit.

No nic. Začínám potřebovat čůrat.

Čůrat v národním parku není úplně jednoduché. Je tu šest osad (již zmíněné Okaukuejo, Halali (kam míříme), Namutoni, Dolomite, Onkoshi, Olifantsrus), které jsou od sebe vzdálené přibližně 70 kilometrů, ale to je jízdou v parku 4-5 hodin. Druhou variantou je plastová láhev a třetí matka příroda. Jenže ta tady vymezila teritorium i jiným tvorům a ty sice ještě před chvílí líně zírali na zebry, ale můj zadek je můj zadek, že jo…No nedá se nic dělat. Hledáme místo, kde nebudou stromy ani keře a bude se tam pást dostatečné množství jiných lvích pochoutek. Hotovo.

Ten den už vidíme premiérově akorát pštrosa. Do Halali dorážíme ve dvě. Ubytování v lodge je plné, a tak splníme Věrče její přání a stavíme stany. Camp je skvěle vybavený, každé parkovací místo má svůj kohoutek s vodou, elektřinu a gril, takže leckterý český kemp u Berounky by se v Africe mohl učit. My máme svojí plynovou láhev i nádobí, a tak grilujeme na pánvičce. Celkem to trvá, ale nakonec se všichni najíme. U umývání nádobí se seznámím s pánem z Jihoafrické republiky, který mi řekne, že celý den byli u zdejšího napajedla a bylo tam opravdu hodně zvířat, hlavně slonů. Chystá se tam znovu po šesté. “Pojďte se rychle vykoupat do bazénu a půjdeme taky k napajedlu,” hlásím další plán.

U napajedla sedí zatím jen manželka Jihoafričana s teleobjektivem, který jasně říká, že tohle není první safari, na kterém kdy byla. Sedáme si v tichosti kousek od ní a číháme. Trošku to připomíná rybaření. Deset minut - nic, dvacet minut - nic. Když se po čtyřiceti cosi hýbne na kameni, mám radost, že se dostavila aspoň želva. Hodina - nic. Přichází hlouček hlučných Němců. Mezitím dorazili i jiní lidé, ale ti byli tak ticho, že jsem si jich nevšimla. Tihle mají v ruce pivo a člověk by měl dojem, že si myslí, že čím víc budou fandit a skandovat, tím spíš sem vběhnou ta zvířata. “Sssss…” zasyčím a vztyčeným ukazováčkem dávám najevo, že fandit můžou na Bayernu. Sice se tomu zasmějí, ale zmlknou. Aleluja.

“Sloni, sloni,” slyším nadšené šeptání. Natahuju se pomalu pro foťák. “Dělej,” ohlédnu se a chápu proč. Stádo třinácti slonů běží k nám. Je to neuvěřitelný zážitek. Ten dupot mi zní v uších ještě teď. Ostatně u sedmitunových kolosů se není čemu divit. Sloni nejprve pijí a protože denně prý vypijí až 40 litrů vody, celkem to k našemu potěšení trvá. Později se začínají ve vodě i koupat nebo si chobotem dávat sprchu. Pak si na tělo navršují i bahno. To co trošku připomíná mě, když si nanáším make-up, je ve skutečnosti zbavování se parazitů a nanášení bahna na ochranu kůže. Sloní kůže je totiž asi 2,5cm tlustá, ale slon cítí i usednutí mouchy. Po hodině ještě nemáme dost, ale sloni zřejmě ano, a tak odcházejí. A my jdeme večeřet. 

Když něco chci…no zkrátka po večeři se běžíme s Ondrykem podívat, zda nepřišla nějaká další zvířata. Už z dálky vidíme něco velkého, šedivého. “Jsou tam,” výskne Ondra a popoběhne. Skutečně. Jen kousek od nás jsou tři sloni a jeden nosorožec. Během večera přijdou další nosorožci a taky dvě hyeny. Po půlnoci, když se vrátím do tábora, tak ještě kousek ode mě proběhne liška. Ještě se pak sama jdu podívat k napajedlu, ale začíná pršet, tak vydržím jen chvíli.

Kolem třetí ráno mě probudí slejvák. Chvíli přemýšlím, zda mám či nemám porušit jeden ze sedmi smrtelných hříchů autopůčovny, ale z usilovného přemýšlení usnu a vzbudím se až v pět ráno, kdy se běžím podívat, zda nějaká zvířata nejsou u napajedla.