ZÁŽITEK NEBO NIC – NA VÝLET DO CAPE CROSS - DEN JEDENÁCTÝ

Počasí ve Swakopmundu je o poznání chladnější. Zatímco u kmene Himba jsem jim záviděla jejich outfit, dneska jsem ráda, že zdejší pobřežní město s německou koloniální architekturou velí oblečení evropské. Rozdíl je minimálně deset stupňů a hlavně včera večer, když jsme přijeli, to bylo znát. Teď vysvitlo sluníčko a my se jedeme podívat na CapeCross, největší světovou kolonii lachtanů jihoafrických.

Zjišťovala jsem, zda by se tady nedalo potápět, ale JP mi psal, že ne, že je to přírodní rezervace, která je hlídaná. Nevíme tedy, co čekat. Rezervace je v podstatě jen dům na písečné planině a jinak nikde nic. Tedy kromě nejrozpadlejších záchodů, které jsem kdy viděla. Po zaplacení vstupného určeného na ochranu zvířat jedeme ještě asi kilometr k moři a už z dálky je vidět obrovské množství černých fleků. “To nejsou lachtani, že ne?” ptá se nevěřícně Ondryk. “Já myslím, že jsou, mají jich tu být desetitisíce,” směju se radostně, protože při čtení průvodce jsem nevěřila, že kolonie bude tak obrovská.

Obrovský je i smrad, který do nosu uhodí znatelněji než Vémola. Jsou tu turisti, kteří si po pár vteřinách zakryjí nos mikinou a po dalších pár vteřinách mizí zpátky do auta. Podle mě to je v pražském MHD v parném létě horší. Přibližujeme se na dřevěný chodník, ze kterého bychom neměli slézat. Lachtani jsou ale všude kolem, takže nikdo nemá důvod tohle porušovat. Dokonce za námi jeden přijde i na chodník.

Kromě smradu je tu ale také hluk. Podle zvuku totiž mámy najdou svá mláďata, která musely opustit. Ne že by je nechaly pod lávkou, která vypadá jak babybox pro nechtěná mláďata, jen tak, ale musely si odskočit pro potravu a v takovou chvíli žádný babysitting u lachtanů nefunguje. Tátové na své potomky kašlou, ti už mají svou radostnou část splněnou, a tety jsou semetriky, které o hlídání nechtějí ani slyšet a hledí si jen a jen svého potomka. Mámě tak nezbývá než mládě schovat a doufat, že se vrátí dřív, než si na něm smlsne pouštní liška nebo hyena čabraková. A nebo, že mládě nenapadne si jít zaplavat, když ještě nebylo na freedivingovém kurzu. Při pozorování tak trneme při každé vlně, která se vyvalí na lachtaní školku bez učitelky. Těch, kteří nestihli před vodou nebo predátorem utéct, tu leží desítky.

Po dvou hodinách, kdy se nemůžeme s Ondrykem nabažit tohohle přírodopisného dokumentu (mimochodem jeden z dílů Miminka z divočiny na Netflixu se točil tady), nás už volá netrpělivá Věrča, která chce stihnout návštěvu města Swakopmund. Pár koloniálních staveb tu vidíme, ale zas taková nádhera, jakou popisují v průvodci to není a rozhodně to tu ani během víkendu nežije. Sedáme si do restaurace a Stáník jako první překročuje Rubikon. Teda alespoň já byla přesvědčená, že zůstaneme u evropských jídel a místní zvěřinu, což jsou antilopy a zebry, neochutnáme. Když si pochvalně pomlaská, tak neodolám a nutno podotknout, že oryx, kterého mají ve znaku katarské aerolinky, chutná opravdu skvěle.