ZÁŽITEK NEBO NIC – HIMBSKÁ VESNICE - DEN OSMÝ, čast druhá

Himbové na rozdíl od jiných kmenů nemají žádné náčelníky ani vůdce a dokonce ani šamany. Zato žen mohou mít, co peněženka snese. Platí totiž, čím více žen uživíš, tím více jich můžeš mít, a zároveň platí, čím více dětí, tím více pastýřů, takže rozmnožování je tu ekonomicky výhodné. Žena smí ale mít pouze jednoho muže. Pohlavní styk s jiným mužem může mít pouze se souhlasem nebo dokonce příkazem svého manžela. “Muži často mají další ženy v dalších vesnicích,” vysvětluje mi Kambura. “A kolik máš sourozenců?” jsem zvídavá. “Od maminky jen tři - dvě sestry a jednoho bratra. Od táty,” zamyslí se “…je nás hodně,” cení na mě své bílé zuby a je jasné, že ani netuší, kolik dalších spermií se tátovi zatoulalo. Jediné tabu pro muže jsou ženy z jiných národů. “Holky se mohou vdávat už po skončení první menstruace,” říká Kambura. “Nejprve je iniciační rituál, kterým ji přijmeme mezi dospělé a pak na hlavu dostane tuto ozdobu,” ukazuje na kůži, kterou mají ženy na hlavě “a tím je dané, že se může vdávat. Zadané mohou ale být už od malička,” vysvětluje.

“Chcete se podívat do domu?” ukazuje Kambura na nejbližší stavbu, ze které se čas od času ozýval dětský pláč. “Pokud můžeme,” zním nadšeně. Cestou nám Kambura vysvětluje, že domy jsou postavené z mopanového dřeva a zvířecích, nejčastěji kravských hoven smíchaných s pískem. Stavby obydlí mají na starosti ženy. Vcházíme do malé místnosti, kde je o poznání chladněji, než venku. Na zemi je kravská kůže, je tu čisto, na zdech jsou různé části oblečení a ozdob a uprostřed je malý plech, na kterém se rozdělává oheň. Na kůži sedí mladá, krásná žena, která chová sotva měsíční miminko. “Moro, perivi?” vítá nás podáním ruky a s úsměvem od ucha k uchu. Sundavám si boty a usedám na kravskou kůži, abychom se sem všichni vešli.

Byli jsme pozváni do domu. Dvě věci na první pohled chybí. Toaleta a koupelna. “Toaleta?” Směje se Kambura a rukou se rozmáchne dokola, aby mi ukázal, že kamkoli budu chtít jít, jsem vítána. Usměju se a je mi jasné, že ačkoli mi tady matka příroda poskytla své útočiště již několikrát, tentokrát to vydržím. “A ke koupání nepotřebujeme vodu,” jakoby mi četl myšlenky. “My se koupeme tak, že na tohle,” ukazuje na něco, co bych přirovnala k vonné svíčce nebo difuzéru a pokračuje “dáme bylinky, nahřejeme kov, který k tomu přidáme. Ono to začne vydávat vůni a my přes sebe přehodíme deku a tak se koupeme,” vysvětluje a já se nadechuji, abych se přesvědčila, zda to má účinky, které to mít má. A skutečně. Všichni voní. 

Po chvíli, kdy si hraju s malým miminkem, mi žena podává asi deset centimetrů vysokou dřevěnou nádobu s víčkem a gestikuluje, ať to otevřu a vstrčím dovnitř prsty. Je to něco mazlavého, měkkého a červeného. Hned mi dojde, že je to ta barva, kterou jsou ženy natřené. Natírám si to na tváře a na ruku, kde to rozmazávám, abych viděla, jaký rozdíl, proti mé bílé kůži to bude. Žena se směje. “To je z okry a kravského tuku,” přispěchá s informacemi Kambura a dává mi tím i odpověď na otázku, co jsme to kupovali v obchodě. “Tím se zdejší ženy zkrášlují a zároveň tím chrání kůži před sluníčkem. Červená barva je pro Ovahimby znamením jednak bohatství Země a druhak krve, která je symbolem života.” V první chvíli je barva velmi tmavá, ale přibližně za hodinu už lituju, že jsem si toho nevzala víc, protože na mé kůži hezky zhnědne a ženy ze solárka by mohly zblednout závistí.

Himbské ženy toho obecně na sobě moc nemají, ale šperků mají požehnaně. Když si je v obydlí prohlížím, Kambura mi říká. Vaše země je vedle Polska, viď?  “Ano,” úctyhodné pokývnu nad jeho znalostí. “Tyhle korálky jsou od vás,” ukazuje mi na ozdoby, které má žena na krku, nohou i rukou. “Jablonec,” vzpomene si nakonec a přidává historku, jak je sem přivezl jeho strýc, který žije v Portugalsku. 

Nechce se mi odcházet. Být tu sama, tak poprosím, zda bych tu s nimi mohla den, dva být, abych jejich život poznala ještě víc. I tak to ale bude patřit k mým největším zážitkům, protože podobných kmenů, které téměř nejsou dotčené naší civilizací, respektive, které si ještě stále chrání svůj způsob života už na světě moc není. “Okuhepa, himba, okuhepa.”