ZÁŽITEK NEBO NIC – VÝLET NA DUNE 45 - DEN TŘINÁCTÝ

Ráno je budíček brzy. Jedeme na místní Václavák do oblasti Sossusvlei. Teda tak nějak si bez koně, klobás a feťáků představuju Dunu 45, která je jedním z nejfotografovanějších míst Namibie. Před odjezdem ze Sesreim jsme nechali na benzínce odborníky podhustit gumy, abychom nezapadli. Ještě nedávno bych slova guma a nezapadnout v jedné větě čekala v jiném kontextu. Rezervaci otevírají v šest. Kdo chce na duny dříve, musel branou projet už včera. 

Duna 45 je na 45. kilometru asfaltky. Pod ní stojí asi 4 auta, takže to s tou návštěvností nebude tak horký. Co ale během pár minut horký je je písek. Stoupáme vzhůru a ikdyž je teprve osm hodin, písek už řádně hřeje. Pohled do okolí je magický, písečné duny vytvářejí nádherné obrazce a sluníčko, které je ještě hodně nízko jim dodává černooranžovou barvu. Cestu dolů si s Ondrykem zkrátíme válením sudů a kotrmelců. 

Kousek odtud asfaltka končí a mění se rovnou na pouštní road. O té ve smlouvě s půjčovnou píší jen, že máme rozumně využívat 4x4 a v průvodci, že vytahování nebohých zapadnutých turistů je tu na denním pořádku. Jenže my máme Fitipaldiho, který je zvyklý jezdit na sněhu a cestu si tak náramně užívá. Méně už jeho životní spolujezdkyně. Překvapivě nám kolem auta proběhne oryx. “Mňam” ozve se vedle mě, kde se z Ondrykových úst ještě včera ozývalo “jé”. 

Další zastávku máme v DeadVlei, což je místo, kde před 900 lety duny odřízly oblast od řeky Tsauchab a sluníčko vyprahlé africké akácie doslova spálilo. A dnes jsou tak samy pomníky vlastní zkázy.