ZÁŽITEK NEBO NIC – DEN OSMÝ - Z OPUWA K EPUPA FALLS

Ráno vyrážíme k namibijsko-angolským hranicím, do oblasti řeky Kaunene, kde žije většina lidí z kmene Himba. Mapsme nám ukazuje 198 kilometrů. V Česku slabé dvě hodinky, tady to budou čtyři, a to i přesto, že náš Fittipaldi nedodržuje rychlost danou půjčovnou a zhruba v půlce cesty se ozve nepříjemné pískání dávající najevo, že jeho noha na plynu si má odpočinout. 

Na jedné z pěti křižovatek, které cestou mineme stojí stopař. Hučím ať ho vezmeme, ale v autě je ticho, jako bych neexistovala. Dokonce i má otázka, zda mě někdo poslouchá, zůstane viset ve vzduchu jako červené trenky. Jenže Ondra hlásí, že jsme špatně odbočili a přidává se ke mně. Opět ho mineme. “Chudák, určitě jede ze školy,” přidávám na intenzitě mého nevýrazného hlasu. A Ondryk hlásí: “Aha, tak ne, ta první cesta byla správně.” Otáčíme se. “No doufám, že teď už ho vezmete, není vzduch, že jo,” přisazuju si, když se ozve “ale pojď si sednout dozadu”. V bývalé učitelce očividně zarezonovala poctivá školní docházka. Raduju se a přesedám si vedle třiadvacetiletého Kautuminua.

Snažím se konverzovat, ale hodiny angličtiny zatím nepadly na úrodnou půdu. Jenže kdo by se divil. Školu má 40 km daleko a je otázkou, kolik aut ho vezme. Ukazuje nám občanku a vyměníme si pouze pár základních vět o věku nebo škole. K svačině mu dáme nějaké jídlo a pití a pokračujeme do našeho cíle u Epupa falls.

Tentokrát ubytování nemáme, a tak se ve vesnici jdu pozeptat. Hned první Epupa Falls Lodge and Campsite na bookingu nebylo, ale působí skvěle. Recepční Rika nás ubytováná, ale omlouvá se, že nejde elektřina. Vzhledem k tomu, že jsme na dnešek počítali se stanem a místo toho máme krásnou chatu, nám to nevadí. Ptáme se na průvodce Johna nebo Manjoro, kterého nám doporučil kamarád z Jihoafrické republiky Jean Pier. Recepční nám bohužel říká, že John měl nedávno tragickou událost v rodině a doporučuje nám Kamburu.

Na návštěvu se nikdy nechodí s prázdnou a tady je to dokonce psané pravidlo, a tak se stavujeme v místním stánku a kupujeme rýži, olej, mléko, cibule, fazole, sůl, cukr, polévky a …okru, což nevím, co je…a vyrážíme. Než tam dojedeme, dozvíme se pár prvních informací. Lidé z kmene Himba žijí jako nomádové a chovají dobytek. Velmi málo z nich mluví anglicky, a tak potřebujeme Kamburu, který je příbuzný s rodinou, za kterou jedeme. On má ale na rozdíl od místních na sobě o vrstvu oblečení více. Tričko klubu Borussia Dortmund. Globalizaci nezastavíš.

Stavíme kus od vesnice a Kamburu jde domluvit, že nejdeme nevhod. Vrací se s dobrou zprávou a než do vesnice vejdeme, zasvěcuje nás do historie Namibie a učí nás základní slovíčka, která nevím, jak se píší, tak jen foneticky, kdybyste někoho z kmene Himba někdy potkali.

 Moro - ahoj

Peri vi - jak se máš?

Peri nawa - dobře

Okuhepa - děkuju 

Okuhepa - není zač

Vesnice (onganda) je postavená do kruhu, jedenáct domků a uprostřed kraal. Jakkoli by tohle slovo mohlo evokovat české krále, tak v afrikánštině je to ohrada pro dobytek, která je uprostřed vesnice. Vchod z ohrady směřuje k hlavnímu obydlí, ve kterém neustále hoří posvátný oheň (okuruwo) a je to jediná budova, do které nesmíme. Ovahimbové věří, že díky tomuto ohni, který nesmí nikdy zhasnout, mohou být ve vesnici na významné události přítomni předkové.

Jako první přicházíme k nejstarší ženě. “Perivi” natahuje svraštělou ruku “perinaua” odvětíme a spokojená, že jsem udržela čtyři slova v paměti a ptám se zpátky “perivi?” Směje se, protože obě tušíme, že odteď už budeme komunikovat jen rukomluvou nebo pomocí Kambury. Ten nám vysvětluje, že ve vesnici jsou v tuhle chvíli jen ženy, protože muži jsou už třetí měsíc na pastvě s dobytkem. “Většina dětí, které tady vidíte jsou holky. To poznáte podle toho, že mají dva copánky dopředu. Kluci mají většinou jeden a dozadu. Ti jsou ale s muži na pastvách, zůstali tady jen ti nejmenší,” pokračuje ve vysvětlování Kamburu.

Přecházím k mladší ženě, která cosi vaří na ohni. Aktivity mi nikdy moc nešly, ale chci si povídat. Moje ruce naznačují lžíci, požitek z jídla. Tekutého jídla. Mám radost, když na mou otázku, zda vaří polévku, dostávám jednoznačnou odpověď, že ano. O chvíli později se ukazuje, že je dobře, že jsme si vzali překladatele, protože polévka začíná houstnout a mění se v kaši. Ochutnávám. Připomíná ovesnou kaši ochucenou bylinkami a něčím jako kurkuma. Ne, že bych se v kuchyni vyskytovala často, přesto na dálku oceňuju mikrovlnku, sklokeramickou desku, troubu nebo gril. Z přemítání mě vytrhává starší dáma, která cosi plamenně vysvětluje Kamburovi. “Co se stalo?” ptám se Kambury a doufám, že jsme neudělali nějaké faux-pas. “Ne, ne. Ona mi vysvětluje, jak se planeta mění, že muži už dávno měli být doma, jenže neprší, takže to bude trvat další dva týdny, než se budou moci vrátit,” vysvětluje a mě jen napadá, že by to možná mohla vysvětlit Václavovi Klausů, který si toho ještě stále nevšiml. 

“Když už jsme u těch mužů,” nedá mi to “jak je to tady se vztahy v kmeni, manželstvím, kolik žen, milenek, manželek může muž mít? Nebo je to naopak?” ptám se a napjatě čekám na odpověď