ZÁŽITEK NEBO NIC – Z SWAKOPMUNDU DO SESRIEM - DEN DVANÁCTÝ

Další den má být v duchu “i cesta je cíl”, a tak usedám s počítačem na zadní sedadlo. Jednak musím pracovat, druhak tátu očividně řízení baví a už má tady za sebou úctyhodných 3000 kilometrů. První zastávku máme v nedalekém Walvis Bay, které je známé koloniemi plameňáků. Jak jsem včera lachtanů nečekala moc, tak dnes to bylo naopak a přichází první namibijské zklamání. Ikdyž ono je to vždycky o těch očekáváních a já je tentokrát měla velké. Na břehu Walvisbay je dobrých 200 plameňáků a dva pelikáni.

Dalších 95 kilometrů po štěrkové cestě nepotkáme žádnou vesnici, dokonce ani žádný dům. Věta “mami, jdu si hrát k sousedům” tak tady má úplně jiný význam. A zatímco domů je tady ještě méně, než na severu, tak letišť je tady podle mého názoru největší koncentrace na obyvatele na světě. Zpravidla je to tedy jen cedule kousek od silnice a značka “AirPort”, ale zato je každých 50 kilometrů. 

Krajina se během cesty dost mění, ubývá zeleně, přibývá písku a sem tam se objeví i hory. Po 305 kilometrech územím nikoho začíná znenadání asfalt. Zajímalo by mě, zda Dan Ťok, nepřesídlil po neúspěšné kariéře Ministra dopravy ČR sem. K cíli ale nakonec dorazíme. Sesriem je malá vesnička, kde jsou především lodge a kempy, ale také benzínka a obchodek s potravinami, a je to vstupní brána do pouštní oblasti Sossusvlei, kam se my, i všichni ubytovaní, zítra chceme vydat. 

Stejně jako kdekoli na světě i tady platí, že čím méně pravděpodobně někde koupíš jídlo a je tam hodně turistů, tím dražší to jídlo bude. A přitom jim to tady skáče přes cesty. Ano, je to eufemismus pro to, že večer si na bufetové večeři dáváme impalu, oryxe, pakoně a kudu (řazeno od nejlepšího po nejméně chutný, ale přesto skvělý pokrm). Jak mi ten večer, kdy jsem ležela na polopoušti s pohledem na hvězdnou oblohu bez světelného smogu, napsala kamarádka Soňa. “Kdykoli teď půjdu do zoo, budu na tebe myslet”.