ZÁŽITEK NEBO NIC – ZE SESRIEM DO WINDHOEKU - DEN ČTRNÁCTÝ

Ráno vstávám brzy, chci se opálit. Nějak jsem to za těch 14 dní nestihla. A taky peru. Zjistila jsem totiž, že mé kalhotky, kterým kamarád říká trinitivriti, uschnou za tři má nadechnutí. Teda když se hodně snažím vydržet nedýchat. Naši mezitím vyndavají věci na snídani, když v tom přiletí nechtěný návštěvník a Ondrykovo snídaně mizí v oblacích. Cestou do hlavního města se tedy zastavíme v malé osadě Solitaire. Tedy spíš obydlené křižovatce (ne, nemluvím o Brně), jejíž název ve francouzštině znamená Osamělá a stala se ikonickou zastávkou na území nikoho. Rázovitý majitel zdejšího pekařství “Moose” Mc Gregor tu začal prodávat vyhlášený Apfelstrudel a historický pozůstatek po německých kolonizátorech chutná skvěle.

Po mílích rovných silnic se ta naše do Windhoeku začíná klikatit a pomalu stoupáme do hor. Jasně, svodidla tu nejsou, ale to nejsou ani v Řecku. Vlastně mi to hodně připomíná některé cesty v řeckém vnitrozemí. Vzlyk. Podívám se vedle sebe a vidím bílou Věrču, která se drží za srdce a má smrt v očích. “Co ti je?” ptám se, protože moc nerozumím tomu, co se děje. “Nech mě, ta cesta je strašná.” Pousměju se, protože jsem kdysi jela na Filipínách po cestě, kterou nějaký žebříček vyhlásil jako jednu z deseti nejhorších na světě. “Prosím Tě, klid, vždyť tohle je normální silnice,” slyším se říkat. “Nech mě,” další vzlyk. V tom jsme na vrcholku a předjíždí nás auto, které jede o dobrých 50kilometrů za hodinu rychleji. Chytám mamku za ruku. Silnice je mi volná, ale její stav ne. Už dávno jsem se naučila, že strachu se někdy nemá a nedá poroučet. Během chvilky je po všem.

Večer si zajdeme do vyhlášené restaurace Joe’s Beer House a táta posune další laťku gastronomie. Krokodýla já už nedám. Z lítosti. Chuť je prý ale ještě lepší, než u antilop. 

Další den strávíme v hlavním městě, které pro mě nemá žádné kouzlo a je druhým zklamáním Namibie. Ve srovnání s těmi nádhernými kouty země, úžasnými obyvateli, pestrou faunou i florou a zážitky, je to neporovnatelné. 

Jsem ráda, že jsem tu byla. Jsem ráda, že casting byl nakonec takový, jaký byl. Vidět rodiče i Ondryka cestovat, objevovat… nadšené, překvapené, někdy vystrašené, ale většinou rozzářené a šťastné, je jednoduše skvělé. A já doufám, že jednou sem vezmu i ...