Tyhle dvě fotky dělí pouhých 22 hodin. Pár hodin, které navždy změnily naše životy.

Ta první je z 1. ledna roku 2025, kdy jsme byli sáňkovat na Božím Daru. (Jak bolestně symbolické je, že význam jména Thea je Boží dar.) V tu chvíli jsme zdánlivě měli všechno.

Ta druhá je z Motola….Jen pár minut poté, co nás hospitalizovali, Thea usnula a Martin odjel domů pro věci. V tu chvíli jsme ještě neznali podezření lékařů. „Lucinko, nebreč. Vždyť se pořád směje. Nic ji nebolí, na nic si nestěžuje,“ mám v mlze slova mojí mamky, které jsem šílená strachem volala. „Je to nejveselejší dítě, které znám. To nebude nic vážného,“ snažila se mě uklidnit.

Já jsem to někde uvnitř ale tušila. Nevím… asi mateřský instinkt. „Mami, je jedna nemoc, která nebolí…“

Zlomil se mi hlas.