„Ty jsi tu nová, viď?“ Oslovil mě neznámý hlas v kuchyňce v pátém patře. Otřela jsem slzy z tváře, aby mi nekapaly do jídla, ve kterém jsem se jen přehrabovala, a mlčky kývla.

„Odnesu jen dceři jídlo a přijdu,“ oznámila mi Katka Čermáková, máma čtyřleté Julinky.

Ten rozhovor ze 4. ledna mám v mlze. Stejně jako většinu prvního měsíce v Motole. Ale jsem si jistá, že byl jedním z těch, které mi pomohly nezbláznit se z té bolesti. Děkuju. 

Rozhovory s dalšími rodiči, kteří si procházejí tím stejným, se pro mě staly terapií. A jsou to příběhy plné bolesti, slz, smrti, radosti, naděje, přátelství, lásky, smíchu i vyléčení.