Pláč, křik, cukání se. Tohle vždycky provázelo každou prohlídku u pediatričky a v listopadu 2024 tomu nebylo jinak. Thea zkrátka nemá ráda, když na ni sahá někdo cizí.

„Nedaří se mi vyšetřit bříško. Nejspíš proto, že ho hodně zatíná,“ pokoušela se naše pediatrička při roční kontrole znovu zabořit prsty do oblasti břicha. „Za týden jste objednaní na očkování, tak to zkusím znovu,“ usmála se lékařka. 

Za týden se situace, i přes veškeré plyšáky, kterými jsme Theu obklopili, opakovala. „Raději vás pošlu na sono, ať máme jistotu, že je všechno v pořádku.“ Vánoce klepaly na dveře a na sonu měli místo až 2. ledna. Den, na který asi nikdy nezapomeneme.

„Řekl vám někdy někdo, že má Thea velké ledviny?“ ptala se příjemným hlasem radioložka, zatímco jezdila ultrazvukovou hlavicí Thee po bříšku.

„Ne,“ odpověděli jsme s Martinem téměř jednohlasně.

„Nikdy nikdo?“

„Ne.“

„Má je totiž třikrát větší. Pošlu vás do Motola, tam jsou specialisté na děti. Zajděte si k paní pediatričce, ona vám dá žádanku.“

O pár minut později a o patro níž jsem začala vyprávět pediatričce, co se stalo. Když řekla: „Já vím, paní radioložka už mi volala,“ věděla jsem, že je zle…Že kdyby to byla banalita, tak radioložka telefon nezvedne. Že má podezření, které mi svíralo žaludek, aniž bych věděla, co nás čeká. Že ona už ví, že se budeme prát s jednou z nejhorších nemocí.

Zpětně by se dalo říct, že Theinými příznaky bylo tvrdé, velké bříško (byla ale celkově hodně oplácaná, takže to nevypadalo podezřele) a také fakt, že ačkoli stála u nábytku už v osmi měsících, ještě v roce a měsíci nechodila a jednu nožičku vytrčovala. Chodili jsme na fyzioterapie, cvičili a její stav se zlepšoval. Zpětně ale víme, že příčina byla v těch ledvinách. Neuroložka mi později dokonce řekla, že kdybych s Theou necvičila, pravděpodobně by nožičku tahala za sebou.

Člověk si milionkrát položí otázku, jestli to mohl zjistit dřív, jestli si mohl něčeho všimnout někdo blízký nebo lékaři…

Jenže to teď není důležité.

Důležité teď je jediné. Aby léčba zabrala.