Páté patro v Motole pro mě bylo takovým strašákem, že jsem tam nikdy nechtěla ani točit. Vybavuju si i situaci, kdy jsem po jednom rozchodu hodně brečela a kamarádka mi říkala: „Pojď, půjdeme dělat dobrovolnice k dětem do Motola, na pětku, abys věděla, že jsou na světě milionkrát horší věci než tvůj rozchod.“

Měla pravdu.

Když jsme tam 3. ledna 2025 jeli poprvé výtahem a přistoupil chlapeček, očividně „tam odsud“, přes veškerou snahu jsem zabořila Martinovi hlavu do hrudi a vzlykala. Páté patro se pro nás stalo realitou.

Ale přestože je to oddělení, kde je hodně smutno, bývá tam i hodně veselo – to když přijdou dobrovolníci. Chodí tam Zdravotní klauni, Loutky v nemocnici, paní, která s dětmi maluje na sklo, nebo různá zvířata cvičená na terapii – psi, slepice nebo králíci.

Obrovské díky všem těmhle lidem a zároveň i velká poklona za to, co děláte.