Nevím, kolik nocí jsem v Motole nespala. Kolik dní nejedla. Věděla jsem, že musím, ale zároveň to nešlo. Vůbec si neumím představit, že existovala doba, kdy nebylo běžné zůstat v nemocnici se svým dítětem. Díky všem, díky kterým se podařilo, aby rodiče mohli spát vedle postýlky svého dítěte. 

I tak ale ty noci byly strašné. Okolní ticho přehlušovaly černé scénáře v mé hlavě. Ty nejčernější, jaké si umíte představit. Třeba jak škrábu zeď v pokojíku, na kterou jsem před rokem nakreslila Thee obrázek nebo jak si prohlížím fotky, na kterých Thea spí a já je mažu, protože mi připadá, že nespí, ale….Přemýšlela jsem, jak moc je to dané tím, že mě už 28 let živí psaní a čtení scénářů, a snažila se, aby ty hnusné obrazy jednoduše zmizely.

Nejvíc mi pomáhal They smích. Tak bezstarostný, tak uklidňující. Martin, který se nesložil. Rodina. Pár přátel. Horká sprcha. A pak knížka, kterou jsem začala ty první noci psát.

Knížka pro Theu.

Knížka, kterou jsem zaměstnávala mozek, když mi bolest nedovolila spát. Knížka, kterou jsem psala, aby ťukání klávesnice přehlušilo hlasy v mojí hlavě. Knížka, kterou chci, aby si jednou sama přečetla. Kterou věřím, že si jednou přečte. V té době jsem netušila, že vyjde.

❤️