Nedokážu říct, kolikátý nedojedený oběd jsem měla před sebou. Ale vím, že hlavou mi běžela věta, kterou nám doktorka řekla včera: „Thea má variantu onkologického onemocnění, kterou jsme v Česku ještě neviděli, ale už to konzultujeme se zahraničím.“

Hlava mi hučela. Měla jsem tunelové vidění. A srdce bilo v podivném rytmu.

Za okny padaly miniaturní vločky a já nepřítomně civěla do plastové misky, ve které byla voňavá kachna. Plastové misky…Něco, co bych ještě před pár dny odsuzovala. Teď už jsem to vůbec nevnímala.

„Můžu k vám?“ otočím se za povědomým hlasem.

„Samozřejmě, paní doktorko,“ otírám slzy.

„Vy brečíte, protože se bojíte zítřejší chemoterapie?“ přisedne si. „To se nebojte. Děti to zvládají mnohem lépe než dospělí.“

Moje oči další slzy už nezkoušejí zastavit. Zvednu hlavu a jen tiše řeknu: „Ne. Já se bojím smrti.“

Paní doktorka se mnou ještě dlouho seděla.

Chvíli v tichu.

Chvíli s faktickými informacemi.

„Vaše obava je logická,“ řekla rozvážným hlasem. „Je logická a má ji tady každý rodič. Máme ale ještě několik možností léčby, aby vás takové neštěstí nepotkalo.“

Dívala se mi zpříma do očí a ani jednou neuhnula.

A já jí věřila. Věřím doteď. Věříme.

Musíme.

Jinou možnost nemáme.