JEN KDYŽ SPÍ

Nebrečím.

Už 315 dní před ní nebrečím.

Prý je důležité, aby necítila, že se bojíme. Že jsme ve stresu. Že máme úzkosti. „Jste bojovníci. Jsi silná a Thea je po tobě,“ slýchávám. A přitom kdybych mohla, zhroutím se.

Jenže já nemůžu.

Ani Martin nemůže.

A tak brečíme potají, abychom ráno vstali se zářivým úsměvem, který by mohl nějaký výrobce zubních past sponzorovat. Málokdo se totiž podle mě tak upřímně a často směje.