Když jsem minulý týden psala o tom, že brečíme v noci a ráno vstáváme se zářivým úsměvem, pár lidí mi psalo, ať se nebojím, že ten pravý, nehraný úsměv přijde. Ale to mě špatně pochopili. My ten náš smích nehrajeme. I když někdy umí i bolet. Neumím to popsat, ale Theina nemoc nás ničí a zároveň nám přináší pocity štěstí. Takové to štěstí až do morku kostí.

To štěstí, kdy se vám koulí slzy po tváři.

Já to předtím nezažila.

Samozřejmě jsem milionkrát byla šťastná a měla radost. Ale nikdy ne takhle silnou. Takhle bytostnou.

Třeba dneska ráno. Thea si sedla na gauč. Nejdřív ukázala na jednu stranu a řekla: „Táta.“ Martin si poslušně sedl. Pak ukázala na druhou stranu. „Máma.“ A já nečekala ani vteřinu. Pak znovu ukázala: „Táta.“ „Máma.“ Pak na sebe a zažvatlala: „Theja.“

A nakonec ukázala na prstech tři.

Prostě máma + táta + Thea = 3.

RODINA.

MY.