„Já jsem debil. Bál jsem se ti zavolat, ale kdybych ti nezavolal teď, už bych se na sebe nemohl podívat do zrcadla,“ slyším v půlce roku na druhé straně telefonu hlas kamaráda, u kterého mi bylo strašně líto, že se neozval, protože jsem věděla, že ví.

Ze začátku pro mě bylo těžké pochopit, že někdo nenapíše ani řádku, nezavolá, nepodpoří, neřekne aspoň nějakou frázi. Jakoukoli. Brala jsem to tak, že těm lidem za to nestojíme, a trápila se.

„Ahoj Lucko, už dlouho jsem ti chtěl napsat, jenže já jsem takovej trouba a některý věci mi prostě nejdou. Asi jako když jsme se potkali a já zůstal paralyzovanej poté, co jsi mi to řekla, neschopnej skoro jakékoli reakce. Mě pak štvalo, že jsem takhle zareagoval. Od toho června na vás často myslím.

No a proč ti píšu. Byli jsme na Islandu a nevím proč, táhlo mě to do jedné slepé uličky. Byl tam zrenovovaný starý kostelík, tak jsem ti chtěl napsat, že jsme to tam pojistili. Mohli jsme mít jakékoli přání, ale my měli právě to jedno...

Tak jsem ti to chtěl napsat, abys věděla, že i když se třeba někdo neozve, tak to neznamená, že na vás nemyslí a že jste mu lhostejní.“

Nejen díky téhle SMS jsem časem pochopila, že to tak není.

Čím déle jsme v pátém patře byli, tím víc lidí nám otevřeně říkalo, že nevěděli, co říct. Že se báli nám zavolat. Že se báli, že budou před námi brečet a že to ještě zhorší.

A když to překonali, bylo vlastně dobře nám oběma.

Tak jen chci říct – pokud víte o někom, kdo zrovna teď je v pátém patře, dejte mu vědět, že vy tam venku na něj myslíte. A že to taky pojistíte a budete mít právě to jedno přání.

Protože ten rodič v tom pátém patře přesně tohle teď potřebuje.