Ležíte, koukáte do stropu, v pravé ruce svíráte mobil, abyste odepsali okamžitě, až pípne esemeska. Jakákoli esemeska. A doufáte, že to bude zpráva od někoho blízkého, komu budete moci napsat, že jste v prdeli. .Že ležíte s tím nejcennějším, co máte, na onkologii a netušíte, co bude zítra.

Uběhlo prvních osm hodin. Martin odjel domů, protože provizorní gauč je tu jen pro jednoho. Thea usnula. Chodby nemocnice potemněly. Najednou jsem byla sama. Já a ty nejčernější myšlenky na světě.

Tak moc jsem potřebovala někomu to říct. Ale nevěděla jsem, jak začít. Jak někomu napsat, že se bojíte, že vám umře miminko. Na tohle vás nikdo nepřipraví. Navíc mi bylo jasné, že i když mám skvělé přátele, nedokážou mi pomoct.

Během hodiny jsem si psala se dvěma cizími ženami. V noci. Druhého ledna.

S tou jednou – známou influencerkou, která prožila něco podobného – to bylo rychlé. Vyzdvihla doktory, poradila mastičku na vpichy a popřála štěstí.

Tou druhou byla sestra holky, kterou jsem znala od léta. Dneska můžu říct skvělé kamarádky. Ale tenkrát to byla prostě známá, jakých má člověk desítky, možná víc. Ta si se mnou psala několik dní. A já vím, že jí to nikdy nezapomenu. Odpovídala na moje bolestivé otázky, psala o tom, jak prožívala synovu nemoc a co jí pomohlo. Ukázala mi, že všechno se dá přežít. Provedla mě temnotou.

Já si tenkrát řekla, že jestli na to budu mít sílu, zkusím taky tak pomáhat. Aby nikdo nemusel koukat v Motole, v pátém patře, do stropu a čekat na zprávu od blízkých. Aby tam každý měl svého průvodce temnotou. Terapie sdílením v mém případě pomohla hodně. A vlastně pomáhá dodnes. Protože my zdaleka nejsme na konci cesty. A každá zpráva od někoho, kdo to prožil, je pro mě i teď obrovskou pomocí. Děkuju.