Včera jsem zkolabovala.

Málem.

Půl hodiny po půlnoci Thea začala brečet a svíjet se.

Doktorka i sestřička tam byly okamžitě.

Hladila jsem ji, zatímco ony řešily, co to může být. Podle toho, co říkaly, bylo jasné, že je to celkem běžné po tak náročné operaci (detaily o Theině zdraví zveřejňovat nechci).

Já cítila, jak mi je horko, chce se mi zvracet, hlasy jsou z čím dál větší dálky a i zorný úhel se zužuje. Slyšela jsem Thein pláč, ale věděla jsem, že si musím lehnout, jinak omdlím. Ušla jsem tři kroky, lehla si a zvedla nohy. Okamžitě u mě byly další dvě sestřičky, které mi daly mokrý hadr na zátylek a sladké pití. Celkem rychle mi bylo dobře.

Ale ta bezmoc, kdy ležíte a ta malá láska vás volá, je strašná.

A pro mě je to odraz toho, jak mi je poslední rok.

Nemůžu nic dělat, a přitom bych udělala všechno na světě. ❤️