JIP. Jednotka intenzivní péče. Noční můra každého rodiče.

„Dobrý den, pojďte dál. Tady si vezmete návleky, plášť, omyjte si ruce,“ říká sestřička s vlídným úsměvem, který jsem nečekala. V hlavě mám připravené bojové věty a citace paragrafů o tom, že mám nárok být s Theou 24/7. 

„Teď spinká, ale na sále se zvedala a chtěla odcházet,“ říká pobaveně žena s vlnitými neposednými vlasy. Přicházíme k postýlce, kolem které blikají všemožné přístroje, a Thea je hadičkami na několik z nich napojená. Čekala jsem to horší. Vypadá, jako když spinká.

„Budete tady někdo chtít být přes noc?“ ozve se za námi a já se neubráním tázavému zvednutí obočí. „Já že bych vám přinesla polštář a deku. Spát můžete tamhle,“ ukazuje sestřička na polohovací křeslo. V tu chvíli se mi začne lépe dýchat. Je pro mě důležité tu být, i když je mi jasné, že dneska bude Thea asi většinu času spát.

„Jak jste se vyspala?“ usmívá se na mě ráno nový obličej, když skládám křeslo do denní polohy. „Já na tom spala, když tady jedna holčička neměla maminku a byla jsem rozlámaná,“ říká sestřička Lenka. Teda moc doufám, že jsem si její jméno zapamatovala správně. Já první dny vnímala jen Theu. Zřejmě si mého pohledu plného vděčnosti nevšimne. Její věta pro mě, mámu, totiž není o křesle, ale o tom, že tu cizí dítě nenechala samotné.

A to mě dostalo.

Během dalších dnů pochopím, že takhle to zkrátka má. Třeba když Thee vytiskne Peppu Pig, vybarví ji a dá jí ji na postýlku. Nebo když přinese obrovskou bednu plyšáků a tu na ni vyklopí.

Během noci slouží červenovlasá sestřička Tereza. I ta je milionová. Úsměv snad nikdy nesundává a když nás později přeloží na chiru, ještě se za námi staví. Poslední den od ní Thea dostane háčkovaného lva a já se zas dojímám.

Přeložili nás na jiné oddělení a já si chvílemi říkám, že se mi to muselo zdát.

Ale ne.

Zkrátka jsme narazili na sestřičky, pro které je jejich práce posláním. A to je něco, za co jsem vděčná, protože nám jako rodičům usnadnily nejhorší dny našich životů.

S pokorou a vděčností děkuju.