Nikdy v životě mi nebylo hůř.

Dokud byla Thea vzhůru, smála se, nešlo se nesmát s ní. Dodávala nám oběma energii a víru, že všechno bude dobrý.

Když Thea usnula, nemocnice ztichla a já se ponořila do svých myšlenek, dostavily se ty nejhorší. A já zoufale hledala cestu z hlubiny ven.

Vzpomněla jsem si na příběh, který jsem kdysi měla v hlavě. Tedy jeho začátek.

Byl o malém delfinovi Luckym, který zaslechl legendy o Temném kraji, který hlídají žraloci, a o delfínovi, který se odtamtud nikdy nevrátil. Z vyprávění Lucky začal tušit, že to má něco společného i s jeho vlastním životem. Pochopil, že příběh jeho rodiny není takový, jak mu celý život vyprávěli. A rozhodl se vyplout hledat pravdu.

Čím více jsem pod vodu utíkala, tím méně jsem myslela na…Prostě tím méně jsem myslela…

A asi čtvrtou noc v Motole jsem se odvážila vzít počítač a začít psát. Mým důvodem nebylo, že bych chtěla napsat knížku, ale já potřebovala zaměstnat hlavu.

Takhle jsem psala čtyři noci.

Ani nevím, jestli jsem spala.

„Lásko, slibuju, že si ji jednou přečteš sama,“ stála jsem nad postýlkou a hladila Theu po vlasech.

Jsou momenty, na které nikdy nezapomenu, a tenhle slib je jedním z nich. Byla jsem ztracená, ale zároveň jsem se najednou něčeho chytila. Něčeho, co mi pomohlo z hlubiny.

A teď, o rok a dva měsíce později, tady ležím zase vedle Theulinky a píšu tenhle status. A i když mi není úplně hezky, poslední dny mi zase tahle knížka po nocích pomáhá nebýt na dně, protože nevíme, co bude s léčbou dál.

Ale jak to bude s příběhem delfína Luckyho, jste tenkrát měli v rukou vy...