29.dubna je to dva roky a pět měsíců, co jsme nejšťastnější rodiče na světě.

Možná si teď klepete na čelo, protože si dokážete představit tu nesmírnou bolest, jakou jako rodiče onkolásky prožíváme. A máte pravdu.

Ale přesto, přes všechno, jsme šťastní.

Každý den. Každou minutu. Možná víc než kdo jiný si užíváme i ty zdánlivé všednodennosti. Třeba usínání.

Dřív jsem trpěla, že usínání trvá. Teď ležím a vnímám každé zmáčknutí mé kůže těmi malými prstíky, každé pohlazení tváře, každé ujištění, že jsem tady.

Dřív jsem trpěla, když mě pětkrát za noc probudila.

Teď si užívám, že ji znovu chytím za ruku a usneme spolu.

Je to jiné. Je to doprovázené obrovským strachem, ale o to silnější to je. Člověk si tak nějak víc uvědomuje, jaké štěstí má, že ji může držet.