„Jsou to jenom vlasy.“ Věta, kterou jsem slyšela stokrát. Věta, kterou všichni myslí dobře. Věta, která mě ničila a kvůli které jsem měla pokaždé chuť řvát, že ty vlasy jsou, k...a, hmatatelným znamením toho, že moje dítě je nemocné.

Strašně nemocné…

Dlouhých pět týdnů to vypadalo, že se to They týkat nebude. V pátém patře přibývaly děti, kterým vlasy vypadaly za dva, tři dny, a Thea stále měla své blonďaté háro. Pak jsem jí jednou udělala culík a…

Ten pocit se asi nedá popsat. S dlaní plnou blonďatých pramínků jsem utekla. S brekem.

Hysterickým brekem.

S brekem, který obsahoval všechny nahromaděné emoce – strach, úzkost, hrůzu, šok, zoufalství, hněv i beznaděj.

„Lucinko, jsou to jenom vlasy,“ slyšela jsem taťku, jak se mě snaží uklidnit. Nepomáhalo to. Naopak. Čím víc lidí mi to v následujících dnech říkalo, tím větší jsem měla pocit, že mi nikdo nerozumí. 

Pak přišla spásná esemeska od Anety Ďuriš. „To je dobře. To znamená, že ta léčba je silná a zabírá.“

Tehdy mi tahle zpráva pomohla. Další dny jsem ale přesto dělala všechno pro to, aby to nebylo vidět. Nebo spíš abych to neviděla já. Doma už jsme měli dva holicí strojky, ale ten krok ani jeden z nás neměl odvahu udělat. I když jsou to jenom vlasy…

„Marti, připrav se. Zítra ráno stříháme. Thea se teď dusila vypadanými vlasy,“ napsala jsem jednou v noci Martinovi, který byl zrovna v práci. Stříhání mnohem hůř nesl Martin. Já už si to odžila.

Pro mě už to byly jen vlasy.

I když jsme ji drželi tři, náš výtvor byl strašný. „Nevzali byste nás před otvíračkou?“ zkusila jsem zavolat do vyhlášeného dětského kadeřnictví. Nejenže nás vzali, ale odcházela jsem dojatá, protože paní kadeřnice nechtěla zaplatit. Slíbila jsem jí za to, že o sobě dáme vědět. Tak dávám vědět, že Thee začaly, navzdory stále probíhajícím chemoterapiím, růst vlásky. ❤️