Bezmoc. To je slovo, které mě v těch prvních dnech napadalo strašně často.

Když víte, že vaše dítě má nemoc, jejíž jméno nedokážete ani vyslovit. Že má nemoc, jejíž variantu v Česku ještě neviděli. Že má nemoc, která nemá snadné řešení, hroutíte se a chcete něco udělat. Cokoli.

Jenže tentokrát není co.

Tentokrát musíte sedět v koutě, čekat a vložit veškerou naději do lékařů v Motole.

A tak když na jaře Lukáš Přibyl jeden večer sdílel příběh své dcery Madlenky a měl tam jen dvanáct lajků, měla jsem pocit, že když nemůžu pomoci Thee, musím zkusit něco udělat pro Madlenku.

Byli jsme tenkrát jen pár dveří od sebe. Ve stejné bezmoci.

Kromě sdílení jsem tenkrát obeslala všechny celebrity, které znám, a doufala, že se… něco stane.

A naštěstí lidí, jako jsem byla já, které Lukáš, Madlenka a celá jejich rodina oslovili, byly spousty. A v registru dárců kostní dřeně jsou díky nim dnes tisíce nových lidí.

A teď jsem dostala zprávu od maminky čtrnáctiměsíční Sofinky. Možná taky bude potřebovat svého dárce. A já zas nedokážu jen sedět. Pokud můžete, jděte se zaregistrovat mezi dárce kostní dřeně. Madlenka naštěstí už pomoc nepotřebuje, ale další děti ano.

Věřte mi, že ti rodiče tam někde v Motole prožívají strašnou bolest a třeba zrovna vy jim můžete dát to nejvíc. Naději.